Je to opravdový srdcař. Kluci ho berou nejen kvůli nápaditým tréninkům, ale proto, že jim rozumí. Mohou s ním mluvit o všem, co je zajímá a třeba i trápí. Právě tohle hodnocení vyslalo Marka Plase mezi vybranou třicítku v soutěži Díky, trenére. Klukům se věnuje bez nároku na odměnu, ale jak se svěřuje, i bez toho se jí dočká.
Hokej si doslova vytrucoval. Snil o kariéře v NHL a dotáhl to až týmu Liberce. Teď si sportu svého srdce užívá Tomáš Jirků v jiné roli – hraje druhou ligu a k tomu trénuje malé kluky ve Vrchlabí. I díky tomu byl nejprve nominován do projektu Díky, trenére a poté se dostal i mezi TOP 30.
Původně se věnoval atletice. Byl sprinter, dálkař, překážkář. Jan Vaněk se rovněž netají tím, že ho dlouhá léta zajímaly trenérské postupy, třeba u atletiky. Pak si sám zkoušel nějaké své vlastní postupy vytvářet, a jak to skončilo, to už musí být všem jasné. Když se objevil triatlon, totálně ho pohltil. „Byla to nová výzva, nové tréninkové metody,“ směje se Vaněk z Jindřichova Hradce. Trénování se věnuje už třicet let, momentálně mu dává dvacet hodin týdně. Není proto nejspíš divu, že se prosadil do TOP 30 v projektu Díky, trenére.
Tančí si s vesele životem. Miroslav Hýža je sám aktivním tanečníkem, k tomu i trénuje standardní tance v Tanečním klubu Olymp Olomouc, zároveň se věnuje organizaci zázemí v klubu, a aby toho nebylo málo, ještě si dodělává trenérskou školu. Z každého slova vycítíte, že tady je práce i koníčkem. I proto je nominace do TOP 30 v projektu Díky, trenére na místě. „Ta soutěž byla pro mě absolutně neznámá. Poprvé jsem se o ní dozvěděl, když mě do ní tady jeden svěřenec přihlásil a přišel mi informační email,“ směje se. „To, že jsem v TOP 30, beru jako příjemnou zprávu.“
Rozhodně musíš dělat nějaký sport a nebude to fotbal. Napadá mě kanoistika. Potřebuješ jako sůl mít nějaké svaly. Táta nekompromisně rozhodl za syna. Ten se dlouho zpěčoval, ale nakonec mu nezbylo nic jiného, než se k vodě vydat. „Moje první paní trenérka byla moc přísná. Tak, že jsem se jí bál říct, že mě nějaké pádlování může být ukradené,“ vzpomíná David Kotrč ze Sportu Zbraslav.
Osudovým sportem Tomáše Ceperka, vybraného do elitní třicítky Díky, trenére, se stal lední hokej. Jako všestranně sportovně založené dítě snil o tom, že jednou oblékne dres v extralize. Dotáhl to nejvýš do 2. ligy, zato jako zakladatel plzeňské firmy TCC – sportovní služby a hokejový trenér může s klidným svědomím tvrdit, že „hraje“ extraligu.
Sport provází životem Dominiku Hýskovou od dětství. Její tatínek patří mezi významné postavy karate, ona ale na začátku vsadila na sportovní gymnastiku. Až ve dvanácti letech jí karate učarovalo. Závodila, snažila se zlepšovat a na hranici dospělosti začala s trénováním v klubu, který založil její otec. Za pět let se povedlo do klubu přivést na tři sta nováčků, což je obrovský úspěch. Odměnou budiž pro Dominiku Hýskovou (TJ Karate České Budějovice), že se dostala mezi TOP 30 v projektu Díky, trenére.
Ragby se stalo jeho vášní a dělá všechno proto, aby se tenhle sport gentlemanů zaujal co nejvíc dětí a jejich rodičů. „Vzorem, jak by to mělo šlapat i u nás, jsou Francie a Velká Británie. Hráči, rodiče, trenéři, funkcionáři tvoří jednu pospolitou komunitu. Rodiny se scházejí a přátelí při zápasech svých potomků. Platí to po celé generace, a jak zápas dopadne, není to hlavní. Pro všechny je ragby svátek, společenská událost,“ říká Ševčík.
Sportovní aerobik rovná se dobrá průprava do života. Trenérka Veronika Buriš netvrdí, že je to nejlepší sport na světě, ale miluje ho. Trénuje děti od čtyř do patnácti let a věnuje jim neuvěřitelných osmadvacet hodin týdně. „Je to řehole,“ směje se držitelka první trenérské třídy, absolventka FTVS UK. Za nic na světě by neměnila. Odměnou za její píli budiž nominace do třicítky nejlepších v projektu Díky, trenéra.
Šestnáct hodin týdně věnuje přípravě atletických talentů v pražském SC Radotín Tomáš Vodička. Na starosti má držitel třetí trenérské třídy v atletice, druhé ve fitness a licence TAP českého atletického svazu na osm desítek malých sportovců ve věku čtyři až jedenáct let. „V téhle činnosti jsem se našel, práce s dětmi mě vždycky bavila, jsem rád, že s nimi můžu být každý den, je to skvělé odreagování. A když za vámi děti nebo rodiče přijdou, že se jim trénink líbil, je to úžasné,“ říká Vodička, který se dostal do třicítky vyvolených v projektu Díky, trenére.
