Hledáte kolektivní sport vhodný pro děti, při němž se na hřišti můžete utkat po dlouhých letech také s někým, s nímž jste ho začínali hrát? Nebo se setkat se svým potomkem v jednom týmu? Dvaapadesátiletý Martin Nešpor ze Sokola Spořilov Praha 4, jeden z trenérů vybraných do třicítky těch, kteří v soutěži Díky, trenére zaujali svým přístupem ke sportování dětí, vám ho naservíruje jako na stříbrném podnose.
Už od malička chtěla jezdit na koni, a když jí bylo šest let, vzala ji maminka do jízdárny. Tam Karolína Pachotová poprvé spatřila koně a otevřel se jí nový svět. „Dokud na něj nevylezeš,nebudeš na něm cvičit,“ řekl jí tehdy trenér. Myslel to ze srandy, z hecu...
Nepřestávající stereotypní dřina, tak vypadá příprava nejmenších badmintonistů ze zemí Asie, které vládnou světovým žebříčkům. Tomáš Krajča, který v oddíle SK Prosek Praha trénuje jedenáctým rokem a z toho dva profesionálně, tvrdí, že evropští hráči až na výjimky nemají mentalitu Asiatů, musí se proto od dětství připravovat jinak, nápaditě a zábavněji.
V baseballové komunitě se mu neřekne jinak než Čočo. „Někdo mě zná jen pod mojí přezdívkou,“ směje Marián Krásny (40 let), který se dětem věnuje od roku 1993. Mezitím byl dlouholetý nadhazovač slovenské reprezentace. VTřebíči žije šest let a za tu dobu se zařadil baseball k nejpopulárnějším sportům regionu, kterými jsou atletika nebo hokej. Díky úspěchům byl nominován na nejlepšího evropského trenéra a dostal se také do Top 30 v projektu Díky, trenére.
Třikrát se stal Robin Foniok (20 let) z Ostravy mistrem republiky a dělal si iluze, že si jednou zahraje nejvyšší českou basketbalovou ligu za dospělé. Sen o tom se rozplynul brzy, v šestnácti. Slibnou kariéru šikovného rozehrávače v době, kdy studoval sportovní gymnázium, zhatily zdravotní problémy. Kvůli bolestem zad musel se závodním basketbalem skončit.
Nechtěl se jenom dívat na své syny, a tak začal trénovat. Už deset let Michal Eisenkolb připravuje elévy ve florbalovém týmu Sparta Praha. Dbá na to, aby se děti na tréninku cítily dobře, měly pohodu, bavily je hry a pohyb.
Nejdřív se jim pražské týmy smály: „Vždyť ti venkovani ze Sezimova Ústí nemají ani pořádné dresy.“ Jenže když softbalisté Hladových Hrochů pár sezon po sobě poráželi tři týmy z Prahy, úsměšky přestaly.
Když věčně stonající prvňák přišel domů s tím, že se chce přihlásit na hokej, chytali se rodiče za hlavu. Nezbláznil ses? Vždyť na stadiónu je zima, budeš pořád nemocný. Nakonec je Ondřej Michálek (29 let) z Děčína, v současnosti učitel tělesné výchovy a matematiky na základní škole sídlící blízko zimního stadionu, přece jen přemluvil. V tu chvíli se hokej stal pro něho osudem.
Říká se, že pro trénování dětí je nutná správná metodika a psychologie. Čeho je však potřeba víc? Josef Herclík, zkušený trenér volejbalu, má jasno: „Obojí je nutné propojit. Já to mám ale jiné, jsem strejda,“ dodá s úsměvem šéf týmu VSK Spartak Děčín, který se dostal do Top 30 v projektu „Díky, trenére“.
Ta představa je naprosto děsivá. Daniela Smutná (37 let), trenérka stolního tenisu, zničehonic během letních prázdnin onemocněla virovým zánětem mozku a mozkových blan. I když se díky správné diagnostice přijímajícího lékaře a okamžitému zahájení léčby podařilo předejít nejhoršímu, postihlo ji pravostranné ochrnutí. Nemohla pohnout pravou rukou a nohou.
