Děti vědí, zač se u Hladových Hrochů rozdávají kartičky

06.08.2015

Nejdřív se jim pražské týmy smály: „Vždyť ti venkovani ze Sezimova Ústí nemají ani pořádné dresy.“ Jenže když softbalisté Hladových Hrochů pár sezon po sobě poráželi tři týmy z Prahy, úsměšky přestaly. Václav Kalina (26), jeden ze třicítky trenérů vybraných v soutěži Díky, trenére, která hledá ty, jenž obětavě pracují s dětmi, moc rád na tuhle dobu vzpomíná.


„Bylo to v kategorii kadetů a moc nám to šlo. Pět z družstva dokonce v té době nominovali do softballové juniorské reprezentace. A spolu s kamarádem Bartolomějem Řízkem jsme byli i v týmu, který vyhrál mistrovství Evropy v Havlíčkově Brodě v roce 2004 a dostali se i na mistrovství světa do Kanady,“ popisuje Václav Kalina první úspěchy.


Právě v Kanadě viděl, jak dobře se dá softball hrát. Dokonce si zahráli proti Austrálii, kde je tento sport velmi populární. „Valili jsme oči, co ti devatenáctiletí kluci umí. Dostali nás tím, jak četli hru soupeře a tu svoji měli našlapanou signály. S Barym jsme si říkali, „fakt dokonalá symfonie,“ vzpomíná.

Nahoru a dolů

A jak se dostal k softballu? Před 30 lety, když nebyl Václav ještě na světě, založili jeho rodiče v Sezimově Ústí klub a časem vyprovokovali k témuž několik dalších jihočeských míst. „Několik lidí se bylo podívat v Americe a chtěli tu hrát softball,“ upřesňuje Václav, který začal v sedmi letech. Na hřiště chodil od dětství i jeho mladší bratr a starší sestra.
Softball v Sezimově Ústí zažíval prima časy... Až do tragické události: jeho otec náhle zemřel.

„Mužský tým se rozpadal a klub není jednoduché držet v chodu. Všechny kluby žijí a umírají se svými katalyzátory. Maminka, přestože jí zůstaly na krku tři děti, se rozhodla, že tým povede dál. Obětavě hrála, trénovala a s pomocí rodiny Řízkových dosáhli i řady úspěchů,“ vypráví a dodává, že matka ho začala trénovat. „Mít za zadkem matky a trenérky v jedné osobě, to byla síla. Z dětí nás dva s Barym od Řízkových honily nejvíc. Faktem je, že díky tomu jsme se dostali do reprezentace a pak i do extraligy.“


Kalina jako trenér působí od šestnácti let, to s Bartolomějem vedli stejně staré vrstevníky Hadových Hrochů. Coby reprezentanti se mnohé naučili i při soustředěních. Dělalo jim radost poslat to dál,a tak kdo chtěl,mohl se hodně od mladíků naučit. A jako vrstevníci­trenéři problémy s autoritou rozhodně neměli. „Vždycky jim řeknu, že jsme se dostali do reprezentace, známe cestu, a jestli budou poslouchat a makat, můžou se tam dostat také. Teď už dokonce máme opět jednoho kluka v juniorské reprezentaci,“ dodává vysokoškolák oboru rekonstrukce staveb a trenér 2. třídy, který za trénování nedostává žádnou odměnu.

Karty za odměny

O trénování dětí mluví však se zanícením a je znát, že od dětských let nabral moře zkušeností. U něho stoprocentně platí, že z dobrého hráče může vyrůst dobrý trenér, což nebývá pravidlem. Na internetu objevil, že jeden trenér prodává kartičky s baseballovými hvězdami. Koupil celou bednu, ve které jich bylo tisíc. „Tím u nás vypuklo kartičkové šílenství,“ směje se. Děti ovšem netušily, že je dostanou jen za zvláště ocenitelné činy.
„Třeba když se na tréninku něčím blýsknou, odmakají ho jako nikdy a nebo pomůžou s něčím mimo hřiště někomu slabšímu.“