Stolní tenis je pro každého, říká trenér Knébl

Ani fotbal, ani hokej. Teplického rodáka Milana Knébla učaroval stolní tenis. A teď tohle svoje řemeslo učí mladé vyznavače ping pongu. Trenérem už je pětačtyřicet let, pořád z něj ale cítíte obrovské zapálení a nadšení. „Když se začne dařit, tak zapomenete na všechny starosti okolo. A když přijdou úspěchy, třeba nějaký titul, tak je zahodíte za hlavu třeba na deset let. Získáte jeden titul a máte to na celý život,“ směje se držitel trenérské B licence v klubu SKST Děčín.

Se stolním tenisem začal později, ve čtrnácti letech. Začal hrát díky otci, později přišly zápasy s kamarády ze školy, nebo si zahrál na táborech. Postupně ale poznal, že výkonnost není taková, aby sám ničil konkurenci a vyhrával turnaje, tak se v pětadvaceti letech rozhodl, že se posune mezi trenéry. A tohoto kroku nelituje. Třicet hodin týdně tak věnuje tréninku malých talentů, kteří jsou ve věkové skupině od 9 do 15 let.

Vyznává přitom myšlenku, že stolní tenis se může naučit opravdu každý. „Jen si člověk musí uvědomit, kde má tu svoji hranici. Někomu to stačí v rámci okresu, ale ten, kdo má talent a je ochotný tomu sportu něco obětovat, se dostane klidně do ligových soutěží,“ říká přesvědčivě. Je jasné, že bez píle a odhodlání to ani v ping pongu nejde. „I mě u něj drží zarputilost a láska ke sportu,“ dodává.

Nejdůležitější je se naučit prohrát

Během trenérské kariéry nevedl jen děti, ale právě jejich přípravu má nejraději. O důvodech není třeba pochybovat. „Je u nich vidět pokrok, snaží se a chtějí se vítězit,“ vykládá. Jedním dechem ale prohlašuje, že nejdůležitější a nejsložitější věcí pro děti je, aby se naučily prohrávat. „Když se to naučí, tak z výhry mají větší radost. A když dosáhnou na poháry a medaile, o to víc to těší je i nás trenéry,“ tvrdí.

Sám dobře ví, že v dnešní době je těžké udržet děti u fotbalu či hokeje, natož pak u stolního tenisu. Podle Knébla to ale jde. „Základem je, aby byl trénink hodně vedený formou zábavy, her. Člověk se musí snažit děti namotivovat u každé činnosti. Pochválit je za sebemenší úspěch,“ nabízí svůj recept. Někdy samozřejmě při tréninku stojí proti sobě ti lepší s horšími, ale i to je ku prospěchu věci. „Děti vidí, jak jejich výkonnost roste.“

Pak Knébl rozvine i zajímavou myšlenku týkající se zápasů. Tvrdí, že každé utkání se dá vyhrát. A když se to povede, je to vždy zásluha hráče. „Ale když se prohraje, tak je to jen vina trenéra, který je za ohrádkou,“ usmívá se.

Tak to určitě není, ale myšlenka v hlavě hráče se občas objeví. „Každý si najde tu berličku. Je důležitý přesvědčit hráče, že to není jen vina trenéra, ale i toho hráče. Činnost přece dělá ten hráč sám,“ říká Knébl a svým svěřencům to trpělivě vysvětluje. Sám dobře ví, jak náročný sport stolní tenis je. „Je hodně náročný na psychiku. Hraje se na krátký sety. Je to o psychice. Když se to zvládá, jde to.“

Psychologie? To nejpodstatnější

Psychickou odolnost moc podle něj nacvičit nelze. Řada týmů a hráčů pracuje s psychology, kteří jsou nedílnou součástí týmu. „Je to o tom, když hráč se srovná s porážkami a vezme si poučení, kde byla chyba a v čem byl soupeř lepší. Pak lépe zvládá i ty koncovky zápasu psychicky,“ myslí si. Navíc každý hráč je jiným typem člověka, v tom je vše složitější. „Někdo je víc temperamentní někdo spíš flegmatický,“ naznačuje, že jeden recept na všechny hráče nemůže fungovat.

Ale když se to všechno povede vyladit, přijdou i úspěchy. A ty i trenéra Knébla drží u stolního tenisu dlouhá léta. „Získal jsem s děvčaty tři tituly mistrů republiky, v Mostě pak zase titul mistra republiky v družstvech starších žákyň,“ pochlubí se nadšeně.

I díky své lásce pak získal nominaci do TOP 30 v projektu Díky, trenére. „Byl jsem už z přihlášky moc překvapený. A teď když jsem mezi třicítkou nejlepších, to je neskutečné. Teď už to nechám na osudu,“ směje se.

mh

sdílet | Zpět