Karatistka Hýsková: Hodně her a někdy dorazí i „šašek“

Sport provází životem Dominiku Hýskovou od dětství. Její tatínek patří mezi významné postavy karate, ona ale na začátku vsadila na sportovní gymnastiku. Až ve dvanácti letech jí karate učarovalo. Závodila, snažila se zlepšovat a na hranici dospělosti začala s trénováním v klubu, který založil její otec. Za pět let se povedlo do klubu přivést na tři sta nováčků, což je obrovský úspěch. Odměnou budiž pro Dominiku Hýskovou (TJ Karate České Budějovice), že se dostala mezi TOP 30 v projektu Díky, trenére.

O trénování mluví s nadšením, to, že může pracovat s dětmi, ji neskutečně baví. „Být součástí dětského světa a aspoň z té pohybové stránky a možná trochu i z té výchovné ten jejich svět ovlivnit a obohatit,“ hlásí, co se jí na pozici trenérky dětí líbí. Trénování se přitom věnuje sedmnáctým rokem a to sedm hodin týdně. Je trenérkou první třídy Českého svazu karate.

K tréninku neodmyslitelně patří třeba udržení maximální pozornosti, což je u dětí někdy hodně náročný úkol. „Je důležité, aby byly pořád ve střehu. Proto zapojujeme kromě jiného i hry,“ nabízí Hýsková svůj recept, jak toho dosáhnout. „Každou věc, co dětem řeknu, by měly hned vstřebat a reagovat na ni. Rychlost reakce je v karate strašně důležitá. Specializujeme se na zápas, přímo na kumite, a tam je to o rychlosti,“ naznačuje, co považuje za důležité. Na mysli má i dodržování disciplíny.

Na druhou stranu umí atmosféru na tréninku odlehčit. Třeba tím, že si dělá trenérka sama ze sebe legraci a předvádí chyby při cvičení s groteskním provedením. „Prostě se chovám jako šašek,“ říká Hýsková. „Často taky kladu dětem záludné otázky týkající se tréninku i našeho klubu a baví mě jejich odpovědi.“

Jako velká rodina

Spokojená může být i s tím, že děti u sportu, jakým je karate, zůstávají. Když jich na nábor přijdou čtyři desítky, tak tři čtvrtiny z nich vydrží. A takhle to běží klidně dva, tři roky. „Když jim je pak třináct, tak se to láme. Jestli se vydají závodní cestou, nebo si karate nechají jako koníček, nebo skončí úplně,“ přemítá nahlas trenérka. A hrdě hlásí, že klub má základní i závodní oddíl naplněný po střechu, což svědčí o tom, že se žádný hromadný úprk nekoná. „Docela bych řekla, že jsme v tom výjimeční. Držíme juniorské závodníky karate, a máme i partu, co chodí jen tak cvičit a pomáhají nám se závody. Jsme jedna velká rodina,“ říká Hýsková.

Sama s manželem a ještě jedním trenérem, jsou základem klubu. Další trenéři doplňují tým, který se stará o přípravu karatistů. „Jsou to naši nejbližší přátelé, co jsme spolu karate dělali od dětství. A ještě táta má menší oddíl v Boršově, co pod nás spadá. Základ je, že jsme všichni kamarádi,“ dodává.

Sama má na starosti úplné nováčky, takže nemůžete čekat, že má vitríny napěchované poháry a medailemi. Odměna u téhle věkové kategorie nutně musí vypadat úplně jinak. „Máme u nás chlapečka, co je pomalejší ve vývoji. Nic dramatického. Jeho dědeček byl nadšený z tréninku, napsal e-mail pro nás, pro trenéry a všem nám děkoval, že jsme mu dali šanci a věnujeme se mu. To nás nakoplo do další práce, to nás nabíjí,“ konstatuje Hýsková a přizná, že ji vzkaz od dědečka malého karatisty takřka dojetím rozplakal.

Za její prací je hodně dřiny, kterou promění v úspěchy postupem času. „Všichni současní reprezentanti našeho klubu začínali u mě ve skupině, takže snad mám na jejich úspěchu nějaký podíl. Máme mnoho mistrů ČR a také dva medailisty z ME WKF, což je pro české karate obrovský úspěch,“ pochlubí se. Odměnou za sedmnáct let trenérské práce je i nominace mezi Top 30 nejlepších v projektu Díky trenére. „Potěšilo mě, že existuje ocenění pro trenéry, kteří se věnují dětem,“ stojí v dotazníku, na jehož základě se Hýsková prosadila mezi nejlepší.

mh

sdílet | Zpět