Každý by si měl zkusit všechny kategorie, říká hokejista Jirků

Hokej si doslova vytrucoval. Snil o kariéře v NHL a dotáhl to až týmu Liberce. Teď si sportu svého srdce užívá Tomáš Jirků v jiné roli – hraje druhou ligu a k tomu trénuje malé kluky ve Vrchlabí. I díky tomu byl nejprve nominován do projektu Díky, trenére a poté se dostal i mezi TOP 30. „Byl jsem moc mile překvapený. Když jsem se dozvěděl o nominaci, vyplnil jsem dotazník a říkal si, že tím to asi skončí. S něčím víc jsem nepočítal. Strašně mě to potěšilo a jsem za to rád,“ říká Jirků, který o projektu věděl, protože se před rokem dostala do TOP 30 jeho kamarádka z fakulty Zuzana Radostová.

Žádné stadiony v Bostonu, Pittsburghu, nebo třeba Detroitu. Jeho domovským stadionem je ten ve Vrchlabí, kde se hraje druhá liga a chodí tam tisíc fanoušků. Právě tam rozdává šestadvacetiletý Tomáš Jirků hokejovou radost jako hráč a k tomu pumpuje hokejové dovednosti do malých špuntů. Sám se k hokeji dostal v šesti letech. „Viděl jsem ho v televizi a strašně se mi líbil,“ přiznává. Rodiče ho sice dali na fotbal, ale jak říká, hokej si doslova vybrečel. A dělal oba sporty současně. „Tenkrát byli nejmladší kluci v přípravce sedmiletí, ale naši uprosili trenéra, aby mě vzal. Dneska by to bylo jednodušší, to se začíná ve čtyřech,“ směje se při vzpomínkách na dobu, kdy začínal a začal dělat první krůčky na ledě.

Do dorostu byl obojživelníkem, jako to platívalo třeba v polovině minulého století. Stíhal fotbal i hokej. Ale na led ho to táhlo víc, a když přišla chvíle, kdy si musel vybrat, nebylo proč váhat. „V dorostu jsem měl sen hrát NHL, odešel jsem do Liberce a strávil tam juniorská léta. Nechtěl jsem ale do 25 let zkoušet štěstí někde v první lize,“ říká upřímně, jak jeho sny o zámořské soutěži vzaly za své. U hokeje chtěl ale pořád zůstat, ale vyhrála to u něj trenéřina. „Přihlásil jsem se na fakultu do Prahy na FTVS, vrátil jsem se domů do Vrchlabí a teď hraju pro zábavu a věnuju se trénování dětí,“ nastiňuje, jakým směrem se ubírá jeho sportovní kariéra.

Malý klub, velká konkurence

A Vrchlabí si nemůže vynachválit. I v dobách, kdy tam byl otevřený stadion, tak chodilo na zápasy kolem tisícovky lidí. „Lidi to tu mají rádi. Je to jediný sport ve městě, na který chodí fanoušci v hojném počtu,“ říká spokojeně. Dobře si přitom uvědomuje, že malý klub se pere s konkurencí ve skromných podmínkách, ale i tak pracuje s mládeží. „Snažíme se dělat dobře, samozřejmě v rámci našich možností. Jsme malý klub, ale máme skvělého majitele, co nám vytváří dobré podmínky, nemáme se za co stydět,“ chválí.

Hokej miluje, jak sám říká, je to jeho láska. Co se týče trénování, zastává názor, že každý trenér by měl začínat malými krůčky u mládeže a postupně se vypracovat. „Každý by se měl vyzkoušet všechny kategorie. Dobré je začít od píky a ne hned být u A týmu,“ myslí si. A právě touhle cestou kráčí. „Člověk se postupně vypracuje - věkem, zkušenostmi, vzděláním se dostane výš. Mě práce s dětmi baví. Vidíte, jak rostou, jak se zlepšují, ale jako každý trenér bych se chtěl jednou posunout výš. Ale určitě na to nespěchám, až ten správný čas přijde, tak to bude,“ popisuje realitu.

A dobře ví, jak těžká cesta ho čeká. A jak moc šťastný může být, když má v klubu k ruce trenéry dobrovolníky. „Ti to dělají za pár stovek, hodně to jsou tatínci, co dřív hrávali hokej, a já jsem strašně vděčný, že chodí a pomáhají. Takže, když je nás hodně, můžu rozdělit stanoviště na trenéry. Pak si můžu objíždět a korigovat asistenty, aby se na daném stanovišti dělalo to, co bych chtěl. Hlídám čas i to, aby všechno běželo, jak má. To vyžaduje přípravu, když si to člověk musí rozplánovat a dát instrukce asistentům, aby to všichni pochopili,“ popisuje svoji roli. Když je trenérů méně, je samozřejmostí, že sám funguje na jednom ze stanovišť pro malé hokejisty.

Nominovaly ho maminky

Do projektu Díky, trenére se dostal díky nominaci rodičů svých malých svěřenců. „Nominovala mě jedna maminka, nebo skupina maminek kluků z přípravky, těch nejmenších dětí. Snažím se to dělat nejlépe, jak umím, studoval jsem kvůli tomu školu a dobrá metodika by měla být samozřejmostí. Snažím se do toho dávat energii a děti nějak motivovat, povzbuzovat, aby je to opravdu bavilo, aby si vytvořili lásku ke sportu a chodili sem rádi,“ líčí nadšeně.

Malým klukům na rovinu říká, že k jejich sportu patří i porážky, ale zároveň v nich buduje touhu, aby tenhle pocit poznali co nejméně. „Chci, aby nechtěli prohrávat, aby tam byl zápal do hry,“ hlásí. A hokejové naděje hltají každé jeho slovo. A když si chtějí ověřit, jak se to má správně dělat v akci na ledě, zajdou s rodiči na zápas vrchlabského áčka, kde Jirků hraje. „To dělá hodně, že tady hraju za áčko a kluci mě vidí hrát. To k té mojí autoritě pomáhá. Možná mě díky tomu berou víc než jiného trenéra,“ uvědomuje si.

Odměnou za práci mu pak je, když dostane od maminek malých hokejistů fotku, jak se děti hrdě nosí v jeho dresu. „To mi fakt dělá radost. I když toho kolikrát má člověk plné zuby, tak tohle mi dodá chuť do další práce, i když to někdy není jednoduchý,“ směje se hokejový nadšenec.

mh

sdílet | Zpět