Velké volejbalové zápasy si nikdy nezahrála, přesto se Zuzana Francová zapsala do análů kratochvíle nad vysokou sítí. V Čáslavi vybudovala klub plný nadšených dětí. Štáb sportovně-společenské akce Díky, trenére musel po návštěvě konstatovat: nominace do TOP 16 je v dobrých rukou.

Sama o sobě říká, že je až příliš hodná. „Když můžu, tak pomůžu,“ usměje se Francová. Její slova neberte na lehkou váhu, potvrdí vám je i konkurence. „Zuzana je příjemná, skromná a schopná trenérka,“ zdůrazňuje Roman Šmíd, kouč Milovic.

To on má vše na svědomí. Neváhal a první ženu oddílu, jež svádí líté boje s jeho svěřenci, poslal mezi soutěžící. Od ní se totiž dozvěděl „jak správně vést tréninky, jak se na turnaje vůbec přihlásit“. Pokud se na stejné téma zeptáte Francové, prokáže, že na té skromnosti něco je: „Ano, dala jsem mu pár administrativních rad. Nehrajeme extraligu, musíme se jeden o druhého opřít.“

Před pěti lety se Francová přestěhovala do Čáslavi. A to bylo pro 10tisícové městečko požehnání. „Máme tady řadu sportovních kroužků, ale volejbal tu nebyl,“ líčí maminka dvou dětí. Přece se nebudou věnovat jinému sportu, než ona miluje?

Francová znala úskalí, přesto se odhodlala k činu a založila klub. „Bála jsem se hlavně toho, že nepřijdou děti,“ prozrazuje. První rok jich také chodilo poskrovnu, ale už v průběhu toho dalšího se rozkřiklo, že ve volejbalovém kroužku zažijí spoustu legrace a něčemu se naučí. A dnes? „Máme plno!“

To je sice radostné, nese to však s sebou zvýšené nároky na trenéry. Proto si nyní představme tým, který se v Čáslavi stará o volejbalový potěr. „Na všechno jsem sama,“ konstatuje Francová. Tím všem vyrazí dech, neb jde o 50 dětí od první až po devátou třídu – tři skupiny. „Někdy je toho dost. Dvě odpoledne týdně, víkendové turnaje, soustředění,“ vypočítává trenérka a maminka. „Musela jsem si v práci vyjednat zkrácený úvazek.“

Bavit se s Francovou na téma „cukr a bič“ je bezpředmětné. „Chci, aby se děti volejbalem bavily,“ podtrhuje. Stále se snaží vymýšlet novinky, všechna cvičení probíhají formou her. „Když je nechám půl hodiny stát u zdi a pinkat, tak brzy utečou,“ míní.

Možná vás to překvapí, ale její „laskavá metoda“ nese ovoce. Několik nejšikovnějších svěřenců Francové už přerostlo ambice čáslavského klubu a vyrazilo za svými sny do Kutné Hory. „Tam už mají tréninky třikrát týdně, stará se o ně šest trenérů – jsou jinde,“ přiznává sympatická blondýnka.

Rozhodně o takových „přeběhlících“ nikdy nehovoří jako o zrádcích. Výjimkou není ani systém, že děti trénují na obou adresách. „Komukoli ráda umožním, aby se volejbalu věnoval na vyšší úrovni. To v mých silách není,“ vysvětluje s úsměvem.

Odjíždíme z Čáslavi a říkáme si, že měl Roman Šmíd pravdu: „příjemná, skromná, schopná“. Navíc obětavá a přející. Zuzana Francová umí (nejen) děti nadchnout, nehroutí se z jejich chyb, raduje se z jejich sebemenších pokroků. „Přesně ten typ člověka, který si mládežnickou cenu zaslouží,“ to taky tvrdí Šmíd. Nezbývá než dodat: „Díky, trenérko!“

Autor: David Nejedlý

mh