Vítěz Eisenkolb: Finále jsem nechal na dětech!
Stal se historicky prvním vítězem projektu Díky, trenére. Florbalista Michal Eisenkolb ze Sparty Praha nejdříve přesvědčil porotu a poté vybojoval prvenství ve třech soutěžích. Na Dni trenérů mládeže, které se uskutečnilo v Brně, tak mohl pozvednout trofej pro vítěze. „Celý den se moc povedl. A nejlepší na tom bylo, že to rozhodly cizí děti,“ tvrdil Eisenkolb.
Ano, vítěze neurčila porota, ani veřejné hlasování, ale týmové soutěže. Trenéři z Top 10 měli nejprve za úkol před porotou předvést se svými svěřenci ukázku tréninku. Poroto poté zvolila čtveřici nejlepších, která si pak vylosovala svěřence od trenérů, kteří dál nepostoupili. O vítězi pak rozhodly tři soutěže (poklady, skládačka a házecí štafeta). Nejvíce bodů získal právě florbalový trenér Eisenkolb.
Jak se vám tohle řešení průběhu finále líbilo?
„Z toho jsem byl asi nejvíce nadšený. Když jsem si vylosoval čtyři děti od jiných trenérů, tak jsem na nich viděl, jak jsou do toho nadšeně. Za každou cenu to chtěly vyhrát. V každým případě to zvládneme, říkaly. Povídal jsem si s nimi asi deset minut a snažil se na ně dobře zapůsobit. Pak to jelo samo.“
Jaká byla vaše strategie v těch třech hrách?
„V první hře jsem jim říkal: Zapomeňte, že máte mozek a vnímejte jenom mě. Já ti řeknu, kam poběžíš. A to všichni kluci splnili. Vždycky jsem si kontroloval, kde je hodně balonků, kde je málo, kdo mi míčky krade, kdo ne. Začal jsem krást jako první, hned třetího jsem poslal pro cizí míček. Druhou disciplínu si vymysleli sami. Přišel jsem s jednou strategií, ale oni jí nepochopili. Tak jsem se zeptal, jak byste to chtěli udělat a kluci mi řekli, jak by si to představovali. Já jim pak řekl, že druhá disciplína je na nich, jenom si pamatujte, číslo, které otočíte.“
Nechal jste vše na dětech?
„Ano. A to přesně korespondujte s tím, že některé věci je nutné nechat na dětech, ať si to rozmyslí samy. Nemusí jim člověk ve všem radit. Já jim můžu říci, že existuje nějaká varianta, ale rozhodně jim nemohu přikázat, jak to mají dělat, jinak ať nechodí na trénink. To je největší nesmysl, co může trenér udělat.“
Jak jste se vůbec dostal k projektu Díky, trenére?
„Od někoho mi přišla nominace do mailu. Předtím jsem to zaregistroval na nějakém florbalovém webu a také na našem sparťanském facebooku. Pak už to jelo samo – vyplnit dotazník atd.“
Jak moc bylo náročné vyplnit dotazník?
„Neměl jsem s tím problém. Večer jsem si k tomu sedl, dal si kávu a vyplnil jsem to. Trvalo to maximálně hodinu.“
Na základě odpovědí v dotazníku jste se dostal do Top 30 a poté do Top 10. Byl jste před finále, které se uskutečnilo 7. listopadu v Brně, nervózní?
„Nervozitu jsem necítil, nepřipravoval jsem se na to moc speciálně. Opravdu jsem chtěl předvést porotě to, co děláme na tréninku. Nejvíce nervózní byly děti. Před představením byli kluci úplně vyklepaní, vůbec jsem nevěděl, jak je zklidnit. A já jsem byl nejvíce nervózní z mikrofonu, jak budu mluvit atd.“
Takže vaši svěřenci byli nervóznější než před turnajem?
„Ano. Byli naprosto hotoví, nervóznější než před jakýmkoliv turnajem. Někteří ani nemohli mluvit. (smích) To před turnajem jsou úplně v pohodě, protože tam je vůbec nestresujeme.“
Co jste říkal na práci ostatních trenérů?
„Mě se to moc líbilo. Já jsem to říkal už během finále, že od rána jsem byl nadšený. Na trenérech bylo vidět, že to dělají opravdu rádi. Děti na nich úplně vysely, trenéři s nimi skvěle komunikovali. Líbilo se mi například cvičení hokejisty Ondry Michálka, který dětem posílal obruče, které pak musely probíhat. Tohle jsem nikdy neviděl, přitom obruče mám, ale nevěděl jsem, co s nimi dělat. A na představení gymnastiky jsme koukali s otevřenou pusou asi všichni.“
Jak moc příjemné bylo setkání trenérů z jiných sportů?
„Naprosto perfektní. Zjistil jsem, že se tam dostali trenéři, kteří to vidí podobně jako já. A s těmi si pak člověk rozumí. To bylo jasné hned od rána, co jsme se seznámili. Názor je hodně podobný. V tom se povedla celá akce a výběr Top 10 trenérů. Měl jsem z toho skvělý pocit.“
Kdo vám sedl nejvíce?
„Asi trenér fotbalu Tomáš Bezpalec. Přišel jsem s nápadem, že bychom promíchali naše florbalisty s fotbalisty a udělali jim turnaj. Zajímá mě, jak budou fungovat, jestli si dokáží pomoci. Nevím, jak to dopadne, snad dobře.“