Díky nadšencům se stal v Březiněvsi fotbalový zázrak

V září tomu bude šest let, co v Březiněvsi tátové, sami fotbalisté, vzkřísili mládežnický fotbal, po němž nebylo vidu ani slechu 25 let. Zatímco v době temna místní klub nebyl schopen z mnoha důvodu sestavit jediné družstvo dětí, nyní dvacítka obětavců, vesměs v dvojroli táta – trenér, pracuje s víc jak 160 hráči v devíti družstvech. A to od přípravky kluků ročníku 2009, po mladší dorostence. Jak to přišlo, že v Březiněvsi se stal fotbalový zázrak?

„Když nám, co jsme hráli za dospělé, vyrostli kluci, pochopitelně museli hrát fotbal. A tak jsme se spolu s Janem Malým, Milošem Vilímkem a Petrem Petráškem rozhodli pro ně něco udělat,“ říká Tomáš Bezpalec, v současnosti místopředseda a sekretář mládeže TJ Březiněves. Tam kde to šlo, vylepili plakáty, donesli je do škol. Chodili od domu k domu a do schránek vhodili letáky zvoucí na první březiněveský nábor mladých fotbalistů po čtvrt století. Obvolali své vrstevníky, o kterých věděli, že doma mají kluka, kterého by šlo zlákat na fotbal. Do akce zapojili a požádali o pomoc starostu Jiřího Haramulu - a on na to kývl.

„Na první nábor přišlo 15 dětí, nicméně v rozpětí tří let věku, takže z nich nešlo složit družstvo. První rok byl naplněn převážně trénováním a hledáním dalších hráčů. Protože v Březiněvsi se rozkřiklo, že je fotbal konečně i pro děti, na konci první sezóny jsme jich my trenéři měli kolem sebe asi třicítku,“ vzpomíná Tomáš Bezpalec.

„Moc rychle jsme si uvědomili, že trénovat děti není jen tak. Že to přináší krásy i úskalí. Nechtěli jsme nic podcenit a absolvovali jsme základní trenérský kurz. Otevřel nám oči. Do té doby jsme při trénování spoléhali na návyky, které jsme zažívali na vlastní kůži jako aktivní fotbalisté. Školení změnilo náš dospělácký pohled a dalo nám návod, jak správně pracovat s dětmi a dívat se na fotbal jejich očima.“

Od té chvíle kdo se v Březiněvsi nedal na fotbal, jakoby tady nežil. Do přípravy dětí se zapojili nadšení tatínkové, kteří dodnes pomáhají s tréninky. Mládežničtí trenéři, tedy směsice různých povah a rozdílných profesí přes autoklempíře, podlaháře, studentky až po policisty, bankéře, obchodního ředitele, majitele firmy, účetního a „ajťáka“, se scházejí každý měsíc.

„Říkáme tomu trenérská rada. Sdělujeme si, jak se jednotlivým družstvům daří, jaké se vyskytly problémy a jak je řešit. A nejen to. Vlastními silami zařizujeme propagační materiály, společně zvelebujeme okolí hřiště a vymýšlíme akce napříč březiněveským fotbalem. Tak třeba moc se povedl jarní pochod dětí, rodičů, příznivců a trenérů do nedalekého Sedlece. Pro kluky organizujeme společné návštěvy fotbalové a hokejové ligy. Chodíme do kina, do zoologické,“ pochvaluje si Tomáš Bezpalec, jak podobné akce stmelují stále se rozrůstající fotbalovou rodinu na severu Prahy.

Právě komunikaci s rodiči považují trenéři za velmi důležitou. Vyjasnit si vzájemná očekávání – pak je možných nedorozumění méně. „Vytvořili jsme jednoduchý dotazník a rozdali ho rodičům. Vrátily se nám se slovy chvály, nápady na zlepšení i připomínkami k trenérům, k vedení tréninků i zápasů. Mnohdy výstupy obsahovaly velmi osobní vzkazy, které jsou o to cennější.“

Aby v trojúhelníku hráč – rodič – trenér opravdu vše klapalo, v klubu brzy společně vznikne jakýsi jednotný koncept výchovy. „Rádi bychom, aby se pak všichni podle něho řídili. Bude v něm třeba to, jak která kategorie má trénovat, jak optimálně mají hráči přecházet z jednotlivých kategorií. Zeptáme se kluků, jak podle nich by se měli chovat hráči a jak by chtěli, aby k nim přistupovali trenéři a rodiče. To by mohl být dobrý základ proto vychovávat dobré fotbalisty i slušné lidi,“ věří Tomáš Bezpalec.

(haf)

Máte podobný příběh? Dejte nám o něm vědět na mail jirka@dikytrenere.cz. Rádi ho zveřejníme

sdílet | Zpět