Brankáři neklečte, hráči přihrávejte si, prosí Holeček

„Rozhodně bych pořád neklečel. Útočník soupeře najede do útočného pásma a gólman už klečí na ledě,“ odpověděl nedávno Jiří Holeček, bývalý vynikající brankář a porotce ve finále soutěže Díky, trenére, když jsme se ho zeptali, jak by čelil současným hokejistům.

Holeček kroutí hlavou nad tím, že brankáři se po přesunu v brance zvaném „Butterfly Slide“ mnohdy ani neobtěžují stoupnout a zůstávají klečet jako jejich kolegové z florbalu. „A pak se moc diví, že dostávají spoustu gólů do horních rohů, kam nedosáhnou. Klečí, i když je puk za brankou, a to je špatně. Když soupeř přihraje na najíždějícího útočníka před ní, nestačí se zvednout nahoru, povyjet a zmenšit mu střelecký úhel. Mám pocit, že tím kryjí nedostatky v bruslení. Věčně trčí na brankové čáře a modlí se, aby puk neletěl nahoru. Snad s výjimkou dvoumetrových obrů. Jenže oni už to dělají všichni, třeba žáci a dorostenci. Kluk měří 150 centimetrů a klečí. Pak stačí zvednout puk a je z toho gól.“

Holečka zdobil styl založený na rychlém bruslení v brance se správným postavením být vždy kolmo proti kotouči ve snaze vykrýt soupeři střelecký úhel. To mu umožňovalo vybrat nejúčinnější zákrok. Věděl, kdy jít dolů na led do rozkleku, a tak zasahovat proti střelám po ledě zblízka. Využíval skluz, ten už se teď u brankářů nevidí. Tělo padá a sklouzne na bok, ruka s hokejkou jsou na ledě stejně jako nohy s chrániči položené nad sebou a nad nimi připravená lapačka. Takhle chytal i v roce 1972, kdy československý tým vyhrál v Praze mistrovství světa před SSSR. Mimochodem, za soupeře hráli takové hvězdy světového hokeje jako útočníci Michajlov, Charlamov, Petrov či obránce Vasiljev.

Holeček skončil s hráčskou kariérou s vrcholem ve Spartě po 17 letech v roce 1981 coby trojnásobný mistr světa, mimochodem pětkrát byl vyhlášen nejlepším brankářem šampionátu. Pak trénoval v Japonsku, osm let byl ústředním trenérem brankářů hokejového svazu a na mistrovstvích světa měl co říct k přípravě takových brankářů, jakými byli Králík, Šindel, Hašek.

„Pochopitelně je dobré slide umět. Ale nemůže se používat pořád a za každou cenu. A klečet, i když se hraje ve vaší třetině a ani si nestoupnout, je nesmysl. Dnešní brankáři jsou stylově jednostranní. Nevyužívají možnost chytat ve stoje. Zmenšit povyjetím střelecký uhel hráči, který na něj najíždí, je pro ně tajemno. Vůbec neužívají za mě běžný skluz,“ tvrdí Holeček.

Jako svazový trenér vedl reprezentační tým do 16 let a měl na starosti i koncepci výchovy mladých brankářů. V roce 2003 ho to přivedlo k tomu spolu s Romanem Višňákem založit Mezinárodní brankářskou akademii. Za 12 let se jí zúčastnilo přes tisíc dětí z celého světa. Holeček, patron a šéftrenér akademie léta trénoval děti nejen v ní.

„Na led už tolik nechodím. A když, tak se nesnažím předělávat to, co je učí v klubu. Spíš přidávám něco navíc, třeba jim vysvětluji k čemu je dobrý skluz. Tréninky natáčíme na video a pak je s kluky rozebírám. S každým mluvím, ať je mu šest nebo osmnáct. S těmi nejmenšími je to nejtěžší, u starších už jen upravuji detaily. Všem zdůrazňuji, že brankář musí být výborný bruslař a o hokeji musí stále přemýšlet. Třeba o tom, jak střílejí hráči držící jinak hokejku, leváci a praváci. Naučit se předvídat, co soupeř provede. Být o krok před ním. Zkoušet to neustále při tréninku. Naučit se to dělá rozdíl mezi průměrným a kvalitním gólmanem.“

Holeček, student sportovní fakulty tvrdí, že to být o krok před soupeřem souvisí s psychologií. Na každý zápase se připravoval tím, že si v duchu promítal, co asi konkrétní hráči na ledě v dané situaci obvykle provádí. Že třeba obávaný Petrov při sólu neudělá blafák, ale tvrdě vystřelí do horního roku. Takhle si mapoval soupeře a k tomu statistiky mu napověděly, tohle je střelec, jiný nahrává.

„Každý má nějaký způsob hry a zakončování, na které stoprocentně sází. Když mu to brankář prokoukne, příště to udělá jinak, ale to už umí jen na padesát procent. Na fakultě jednou za mnou přišel docent, který nám přednášel psychologii. Požádal mě, zda bych nemohl udělat pro studenty přednášku na téma psychologie brankáře. Po ní jsem u něho dělal zkoušku. Z čeho bych tě asi zkoušel. Dej mi index, máš to za jedna,“ vzpomíná Holeček.

Když se bývalého výborného brankáře zeptáte, co mu na dnešním domácím hokeji chybí, má jasno. Chybí mu konstruktivní obránci, součinnost mezi nimi a útočníky. „Řeknu to jednoduše. Nehrajeme kombinačně. Prosím, přihrávejte si! Tak, jak to na loňském mistrovství světa předváděli v Praze Kanaďané a Američané. Před dvaceti, třiceti lety to bylo opačně. Věřím, že to nebude trvat roky, než se český hokej stane opět kreativní. Kdo jiný tomu může pomoct než trenéři dětí. O to víc mě mrzí, že jejich záslužná činnost stále není patřičně honorována. Přece trenéři nemůžou s dětmi pracovat za hubičku. Proto moc fandím soutěži Díky, trenére, která upozorňuje na jejich práci a pomáhá je ocenit aspoň morálně. Trenéry dětí obdivuji za to, co všechno svým svěřencům obětují. Takový byl i můj trenér v žácích František Vach, moc na to vzpomínám. Naučil mě základy,“ dodává Holeček.

Jiřího Holečka můžete vidět jako porotce na finálovém dni soutěže Díky, trenére, který nazýváme jako Den trenérů mládeže. Finále se koná 6. listopadu v hale Podvinný mlýn v Praze a vstup je zdarma!

sdílet | Zpět