V Japonsku se trénuje do umření, říká baseballista Sládek

Baseball mu v začátcích vůbec nešel, což ho štvalo. A tak Jakub Sládek chodil po škole odpalovat míčky, pálku držel v ruce často, za den dal třeba 500 ran. Vyplatilo se! Jako první Evropan podepsal smlouvu do faremního týmu slavné Philadelphie Phillies, jako první Čech se podíval do profesionální japonské soutěže. Nyní bojuje v české extralize za pražskou Kotlářku.

Redakce Díky, trenére navštívila Jakuba Sládka při tréninku. Bez přípravy dva míčky poslal za plot pražského hřiště. Jak na homeruny? „Tajemství dobrého odpalu vám přesně nikdo neřekne. Je to soubor pohybů a tvrdě trefeného míčku. Nejvíce homerunů padá v USA,“ říká Sládek. A když se zeptáme na jeho prvního trenéra, ihned se usměje.

„Jeho motivující průpovídky byly legendární, ale nejsou moc publikovatelné,“ říká o Petru Aubrechtovi. „Nastolil tvrdý režim. Kdo ho přežil, naučil se hrát baseball. Navíc jsem si od mládí zvykl se tvrdě připravovat a nikdy při tom nefňukat. Za všechno, co mě naučil, mu chci moc poděkovat a vážím si veškerého času a sil, co pro nás obětoval. Ukázal nám, s jakou vášní se dá sportovat a hrát naplno.“

Brzy, už v šestnácti letech jste hrál v extralize za Tegolu Praha, kde jste hostoval z mládežnického klubu Kotlářka Praha. Pak následovalo angažmá v německém klubu, kde jste se stal mistrem. V osmnácti jste odjel na dva roky hrát do USA, máte za sebou i rok působení v Japonsku. Jaké jste poznal hlavní rozdíly v přístupu k baseballu v jeho baštách?
„V Americe se hraje zápas skoro každý den. Dopoledne je společný trénink, odpoledne se hraje. Mezi tím si každý může dělat, co chce, ale musí být vždy stoprocentně připravený. Ve volných chvílích může jít třeba na pláž nebo trénovat individuálně navíc. Většinou jsem chodil ještě po zápasech do pálkařských klecí nebo posiloven a snažil se dohnat to, co mi ten den nešlo. V Japonsku jsem si pak uvědomil, že jsem ještě dřel málo.“

Proč?
„To jsou paradoxy. Japonci jsou tak úžasně milí a hodní lidé. Ale změní se, když o něco jde. Tamní příprava byla drsná. Začalo to hodinovou rozcvičkou. Doma by po něčem takovém byl konec tréninku. Tady se jelo dál, i když tělo bylo na umření. Například v období, kdy se nehrály zápasy, šest až sedm hodin tréninku. Pořád s maximálním nasazením. Počty odpalů, házení, chytání míčů v poli, to šlo do tisíců. Při zápase se však člověk cítil po takové dřině jako v ráji. S kondicí úžasně rostla kontrola a sebevědomí.“

Čím si vysvětlujete rozdíl v pojetí přípravy?
„Vyplývá to i z odlišné strategie přístupu ke hře. V Americe se jde na zápas s tím, když nás chcete porazit, tak do toho. Snažte se, je to jakási hra na výzvu. Japonci mají přístup jiný. Hrají tak, aby nenechali soupeře uspět. Je to víc strategičtější a pokaždé hrají jako o život. Žij, nebo umři, nic mezi tím. Je to v nich. Soupeř nemá nárok. Jdeme ho zničit.“

Proč jste si vybral jako dítě právě baseball?
„Na základce otevřeli třídu baseballu. Bylo mi deset, asi se mi líbila pálka, trefovat se do míčku a odpalovat daleko. Paradoxně mi to od začátku moc nešlo na rozdíl třeba od florbalu, tenisu, basketu, fotbalu nebo hokeje. Dovádělo mě to k šílenství. Po škole jsem letěl na Kotlářku odpalovat a házet. Pořád dokola, i když nebyl trénink. Tři, čtyři hodiny. Jo, jsem tvrdohlavý. Já bych to sám se sebou nevydržel, kdyby mi něco pořádně nešlo.“

Dotáhl jste to časem do reprezentace. A letos jste se dostal i do výběru Evropy. Hráli jste v Tokiu proti Japonsku, skončilo to na zápasy 1:1. Slušně probíhající kariéra. Přišla někdy chvíle, kdy jste pochyboval, že to tak dobře půjde dál?
„V Americe, kde jsem hrál ve farmářském týmu Philadelphia Phillies, jsem se zranil. Také jsem potřeboval udělat maturitu, a tak jsem se po dohodě s klubem vrátil domů. No a dostal jsem mononukleózu. V tomhle období, kdy jsem nemohl hrát, se objevily myšlenky, zda se na baseball vykašlu a půjdu pracovat, anebo zaberu a zkusím se dostat co nejvýš. Po vyléčení byly myšlenky okamžitě pryč. Vzpomněl jsem si, kolik skvělých hráčů bylo kolem mě a jakou podporu jsem měl. Jenže taky jsem si vzpomněl, kolik skvělých hráčů na sobě pracovat přestalo a spadli s úrovní dolů. Řekl jsem si, že to zkusím opačně, budu dřít co nejvíc a uvidím, co se stane.“

Stalo se to, že do Prahy v roce 2012 přiletěl agent japonského klubu Ishikawa Million star...
„Chodil se dívat na naše tréninky, pozoroval vše, jak hraju. Točil si mě na video, a pak jsem dostal pozvánku na jarní soustředění klubu. S tím, že když se jim budu líbit, podepíší se mnou roční smlouvu. Vyšlo to. Hrát profesionálně v Japonsku, to byl můj sen už od roku 2005, kdy jsem tam byl s výběrem Evropy.“

Teď hrajete zase doma, studujete na Vysoké škole finanční a správní. Co si přejete do budoucna?
„Zůstat zdravý, dodělat školu a počkat si na dobrou nabídku zvenku. S pár kluby jsem v kontaktu. Teď je pro mě ale primární se naplno připravit na letošní univerziádu v Koreji, což je pro nás zároveň i letošní mistroství světa. Tam pokud možno hrát co nejlépe, a co se bude dít potom, je zatím ve hvězdách.“

(juh)

sdílet | Zpět