Unikát Urminský: V moderní gymnastice je jediný mužský trenér

Tomu se říká unikát. Miroslav Radek Urminský vozil dceru jako správný táta na trénink a koukal, jak si vede. Pak jednou hlavní trenérka zapomněla malým moderním gymnastkám říct, že trénink odpadá a tak pro jednou zaskočil. A tím nastartoval příběh jako z pohádky, dnes trénuje 36 sezonu, k tomu přijal i funkci rozhodčího. A v projektu Díky, trenére se dostal mezi třicítku vyvolených. „Potěšilo mě to, stejně jako mě těší úspěchy mých svěřenců. To je nejkrásnější, když děvčátko stojí po závodech na bědně,“ svěří se trenér z AJUR Hradec Králové.

Jako první mu v třicítce vyvolených koučů v projektu Díky, trenére gratulovala dcera. Ta, která stála na počátku jeho příběhu. A pak chodily další a další gratulace. Přitom mu k trénování pomohla náhoda. „Vozil jsem dceru, která zatoužila dělat moderní gymnastiku, na tréninky a čekal, protože tréninky byly krátké. Pak mi trenérka říkala, že když už čekám na místě, tak zda bych jim nepouštěl magnetofon, aby trenérka nemusela odbíhat. Tak jsem se toho ujal,“ vypráví o tom, jak se poprvé zapojil alespoň v roli jakéhosi nepsaného asistenta.

Jenže u toho nezůstalo. Jednou trenérka zapomněla malým gymnastkám říct, že trénink odpadá. Když už se sešly, byl Urminský požádán, zda by se tréninku neujal. „Trenérka mě požádala, zda bych to nevzal, že už jsem stejně všechno odkoukal. A já se nechal uprosit a trénoval s nimi,“ vzpomíná, jak odstartovala jeho trenérská kariéra.

Myslel si, že jedním tréninkem všechno skončilo. Jenže to hluboce spletl. „Trenérka přišla s tím, že se to děvčatům se mnou moc líbilo, tak zda bych nechtěl trénovat,“ hlásí, jak to bylo. Na výběr ale neměl. „Pak mi trenérka řekla, že už mě vlastně přihlásila do trenérského kurzu,“ kroutí hlavou. Neopomene připomenout, že se mu do toho vůbec nechtělo. Nedovedl si prý představit, že bude mít na starost skupinu malých holčiček. „Nakonec jsem na ten kurz ale jel a s dalšími 38 novými trenérkami úspěšně absolvoval,“ dodává.

Ze „zbytkových“ holek k vítězstvím

V klubu mu na zkoušku dostal skupinku holčiček, jak sám říká, čtyřiadvacet zbytkových děvčat. „Říkal jsem jim, holky dokažte jim, že zbytkové nejste,“ naznačil, čím začal. „A za rok jsme vyhráli krajský přebor. Všechna místa na stupních byla naše. V družstvech i v kategorii jednotlivkyň,“ říká hrdě. „Za odměnu mi je sebrali a dali mi další zbytková děvčata,“ usměje se s hořkostí.

Ve své první trenérské štaci vydržel šestnáct let, pak si založil s dcerou vlastní klub a v něm funguje dosud. Pořád ale nemůže z hlavy vyhnat vzpomínky, jak přišel v roli trenéra na první závody. „Chtěl jsem jít za děvčaty, ale do dveří se postavila nějaká veliká paní. A říkala stop, sem můžou už jen závodnice nebo trenérky. Tak jsem se jí zeptal, jestli tam může trenér. Kroutila očima a vběhla tam. A křičela holky, on je tady trenér,“ líčí s pusou od ucha k uchu. Dneska už je vše prý normální, aby ne, za skoro čtyři desítky let, je jeho přítomnost skoro samozřejmostí. „Postupně si na mě zvykly, pak jsem se stal i rozhodčím, takže teď mě zná i celá Evropa, protože tam jezdím,“ vykládá. Počáteční potíže ho prý nastartovaly. „Říkal jsem si, proč by chlap neměl dokázat to, co holky.“

Rodiče chtějí mistryni hned

A jeho svěřenkyně byly úspěšné. Nejvíce pak jeho dcera. Ta se může pyšnit deseti tituly mistryně republiky. „Dokázala to jako seniorka,“ vzpomíná. Dřív u něj v klubu děvčátka vydržela klidně patnáct let, dneska je prý situace jiná. „Je zázrak, když vydrží tři, čtyři roky. Jakmile něco trvá moc dlouho a ještě k tomu je to těžký, tak to opouštějí. Rodiče chtějí mít za dva roky mistryni světa,“ smiřuje se těžce s realitou.

Sám dobře ví, že zvolil při trénování přístup, který není zrovna běžný. Za svými děvčaty ale stojí a tvrdí, že mají dobrou partu. „Já s nimi nejednám moc v rukavičkách, ale není z toho cítit, že bych byl zlý, ale přísný ano. Trošku chlapský přístup a holky to berou, rodiče jsou spokojení. Maminka, kterou jsem dřív trénoval, přivedla nějaké dětičky a celkově to tmelí,“ popisuje, jak to funguje v jeho klubu.

Dal si hranici, že u gymnastiky zůstane do 70 let. „Pak půjdu dělat poustevníka na chalupu,“ směje se. To, že končí, ale hlásí často. Třeba když organizuje nějaké velké závody. „Na jaře k nám přijelo 180 závodnic. Pak jsem říkal, už na to kašlu. A za pár dnů začnu připravovat další ročník,“ mávne ledabyle rukou. A vrátka si nechává otevřená i směrem do dalších let. „Nevím, jak to bude v těch sedmdesáti. To bude přece už v roce 2019,“ říká naoko překvapeně. „Záleží, abych to měl komu předat, pokud nebude komu, tak budu muset zůstat. I když nevím, co na to budou říkat ta děvčátka, ten věkový rozdíl bude velký,“ přemítá nahlas.

Okolí jej vnímá. Je to široko daleko jediný muž v moderní gymnastice, je díky tomu hodně známý. Tvrdí, že má díky moderní gymnastice dobře vycvičené nervy. „Je to o trpělivosti. Říkám, že je to běh na dlouhou trať. Když chcete mít krásně připravenou holčičku, když s ní vlezete na ten plac a budete si říkat, jo ta to umí. Tak je to 6, 7 let tvrdý práce. Milimetrové posuny jsou obrovské úspěchy,“ ukazuje, že se i po letech dokáže radovat z každé maličkosti. „V moderní gymnastice je spousta krásných lidí,“ dodává. Je vidět, že tenhle sport mu zkrátka učaroval a proměnil jeho život.

mh

sdílet | Zpět