Trenér Grygar zkouší u svěřenců pozornost. A zeptá se i na holky

Třicet hodin fotbalu týdně, to je pořádná porce. A pořád dokola. Trenér Zdeněk Grygar je opravdový fotbalový nadšenec, který připravuje mladé hráče v Baníku Ostrava. Držitel B licence se trénováním živí, stará se o sto dvacet fotbalistů mladší a starší přípravky. Za elán a nadšení, s jakým se své profesi věnuje, se zaslouženě probojoval mezi třicítku nejlepších v rámci projektu Díky, trenére. „Když jsem se to dozvěděl, byl jsem dojatý. Je to odměna. Jsem rád, že si lidé všimli práce, kterou odvádím,“ tvrdil při naší návštěvě v Ostravě.

Fotbal je pro něj srdeční záležitostí, osudová přitažlivost fungovala okamžitě. Vzorem mu byl tatínek, který si chodil se synem kopat před dům, kde bydleli. Následně přišlo i první angažmá. „Fotbal mě provází vážně celý život,“ zdůrazňuje Grygar. Když musel ukončit hráčskou kariéru, nikdo ani na okamžik nepochyboval, že by seděl doma a na svůj oblíbený sport koukal třeba jen v televizi. Okamžitě šel do akce, trenéřina byla jasnou volbou.

Fotbal naplní desítky hodin týdně jeho života, přesycený se necítí. Naopak je pořád ve svém živlu. „Žiju život, jaký jsem si vysnil. Od malička jsem fotbal hrál a miluju ho. Samozřejmě mi pomáhá manželka. Té chci tímto poděkovat, protože je tam nemalá míra podpory z její strany. Stojí za mnou, i když je to hodně časově náročná práce. Jsem jí vděčný,“ neváhá složit poklonu své drahé polovičce. Ta musí mít svatou trpělivost, dobře ví, jak je v životě manžela mičuda důležitá.

„Neskutečně mě ta práce baví, úsměv dětí, radost, jejich pokrok, touha, jak se chtějí zlepšovat, jak nechtějí z tréninku domů, nebo jak jsou smutní, když je zrušený trénink,“ pojmenovává Grygar to, co ho v trenérském řemesle žene dál a dál. „Nebo když vás pochválí nějaký rodič, to zahřeje u srdíčka,“ usměje se.

Trhání květinek či letadlo

Sám si zakládá na tom, aby kluky tréninky bavily. Pak se cítí stejně jako jeho svěřenci. Na druhou stranu si všímá toho, zda kluci berou fotbal vážně. „Je vidět, když přijde do klubu chlapec, co si s tátou kope před barákem a už má něco za sebou. Pokud tam tohle chybí, tak sledujeme, jak je na tom pohybově, koordinačně, a jak je to s jeho zápalem pro hru. Jestli mu zajiskří očička, když dostane balón. Koukáme, jestli si netrhá květinky, nebo se nedívá na letadla,“ popisuje, že jako trenér se musí mít pořád na pozoru, aby odváděl jen tu nejlepší práci. „Koukáme na to, jak kluci berou situaci, kdy trenér promluví. Jestli nasává informace, přebere si ji a snaží se pak na hřišti danou věc dělat, i když mu to třeba hned nejde, protože je to pro něj nová a těžká.“

Grygar vnímá i to, že je někdy třeba situaci odlehčit. Tu se zeptá, jaká známka byla ve škole, jindy zase na holky. Během tréninku zkouší, jak jsou na tom hráči s pozorností. Třeba v polovině zastaví přípravu, přikryje rukou dres a ptá se, zda má na něm logo klubu. „Tohle kluci mají rádi, ptám se jich i na nová cvičení, nebo jestli byl na tréninku někdo nový,“ směje se. Nebo prý na chvíli roli trenérů svěří dětem. „A já společně s kolegy se staneme hráči, kteří toho moc neumějí... Zatím. Zeptám se dětí, co dnes chtějí na tréninku dělat? Co by se chtěli naučit nebo zdokonalit?“ prozrazuje další z fungujících prvků, jak zaujmout malé vyznavače fotbalu.

A hráči to berou. „Trenér mi ukázal, že vše se dá zvládnout, naučil mě spoustu věcí a ukázal mi, kterým směrem se dát,“ charakterizuje kouče Zdeňka Grygara jeden z jeho malých svěřenců. „Má zkušenosti a mládež je díky němu lepší,“ myslí si další. Tohle musí znít trenérovi jako rajská hudba.

Věrný Baníku

Pracovat v roli kouče začal v jednom menším ostravském klubu. Strávil tam tři roky. „Bylo to nádherné, poznal jsem neuvěřitelné lidi, úžasné kluky. Pak jsme se ale názorově rozešli s vedením,“ vzpomíná. Všem muselo být jasné, že bez fotbalu dlouho nezůstane, s nabídkou k trénování se vytasil ostravský Baník a tomu je věrný dodnes. V něm si plní trenérské sny a nemyslete si, že pošilhává po první lize. Kdepak, vidí se ve svých týmech malých kluků. „Svých cílů dosahuji vlastně každý den. Naplánuji si dobře trénink, přípravu na sezonu, hledám talenty a k tomu všemu zlepšuji sebe sama. Vím, že když dělám trenéra devět let, tak to neznamená, že jsem dobrý. Chci se dál vzdělávat,“ ukazuje kouč ambice.

Nedílnou součástí jeho práce jsou i rozhovory s rodiči. Chce po nich, aby na kluky netlačili ohledně výsledků, nebo je nekárali, když se jim něco nepovede. „Jednou mi na turnaji brečel po zápase v šatně hráč kvůli tomu, že na něj křičel tatínek. Tak jsem mu poradil, aby šel za ním, objal ho a řekl mu, že ho má rád, ale ať na něj nekřičí. On to udělal a od té doby je klid a ten hráč jde fotbalově nahoru,“ ukazuje Grygar, že musí zvládat i roli psychologa.

„Kluci a holky nesmějí mít strach z nevyvedené přihrávky nebo kličky, musí se fotbalem hlavně bavit. I proto mě všichni znají jako trenéra, který neřeší výsledky,“ hlásí s tím, že důležitější je vidět touhu po vítězství, kterou má v sobě od přírody každý. Důležitá je i cesta, po které tým k výhře dojde. Grygar neuznává přílišné taktizování ze strany trenérů. „Naopak mě hřeje u srdce, když vidíte, jak se děti rychle učí a zlepšují. Jak se dokáží radovat i z malinkatých úspěchů, jakým je třeba povedená klička.“

mh

sdílet | Zpět