„Ten pocit být s kluky na hřišti je neskutečný,“ říká trenér mládeže 2017

Probíhá další ročník sportovně-společenské akce Díky, trenére. Každý z vás nyní může poděkovat trenérům mládeže za jejich obětavou práci a zároveň je přihlásit do soutěže o titul Trenér mládeže 2018, kde jde o finanční příspěvky na zahraniční stáže nebo příspěvky pro sportovní kluby.

Trenér mladých fotbalistů Baníku Ostrava Zdeněk Grygar na podzim zvítězil v zatím posledním ročníku soutěže Díky, trenére. V klubu mu nabízeli pozici garanta trenérů mládeže. On se ale nechtěl vzdát trénování. „Ten pocit být s kluky na hřišti je neskutečný,“ říká.

Jak vzpomínáte na vaše vítězství v Díky, trenére?

Vzpomínám na to krásně, příjemně. Je to pořád ještě čerstvé, na to nejde zapomenout. Moc si toho ocenění, které se mi dostalo, vážím. Nakopává mě to k další práci. Motivuje mě to, ať na sobě neustále pracuji a zdokonaluji se. A z toho potom můžou těžit i děti.

Máte z Díky, trenére nějaký nezapomenutelný zážitek?

Celý ten projekt je zážitek od samého počátku. Celé to začalo, když mi přišel první mail s dotazníkem. Bylo to velmi příjemné překvapení. Potom následovalo oznámení, že jsem se dostal do semifinálové třicítky, následně do finále. Finále samo o sobě bylo nádherné až do konce. Prožil jsem si takový skoro půlroční sen, který ještě stále trvá.

Co vám přineslo vítězství v Díky, trenére?

Celý ten projekt je skvělý. To, že ho někdo vymyslel, začal realizovat a rozvíjet dále. Cesta toho projektu asi není jednoduchá kvůli financím a času který organizátoři tomuto projektu věnují. Myslím, že ze strany státních institucí by si Díky, trenére zasloužilo větší pozornost. Jsem rád, že existuje projekt, který se týká trenérů, speciálně trenérů mládeže. Mládež je totiž budoucnost celého sportu. Média a sportovní fanoušky zajímají hlavně výsledky seniorských kategorií, ale málokdo se už pozastaví nad tím, že ti dospělí šampióni byli taky jednou děti. Práce trenérů mládeže je opravdu důležitá a mnohdy nelehká. Musíte spolupracovat s rodiči, vysvětlit jim i dětem, že sport není jenom o ambicích a vítězství. Je to i o přístupu, pokoře, úctě, přátelství, o spolupráci a práci s charakterem sportovce. V tomhle vidím ten největší přínos Díky, trenére. Mám příjemný pocit z toho, že si někdo váží práce těch trenérů, chce ji zviditelnit a podpořit je v jejich práci.

Změnilo se něco konkrétně ve vašem životě po vítězství v Díky, trenére?

Přišla spousta gratulací. Dodnes, když se potkám s lidmi, se kterými jsem se i třeba delší dobu neviděl, tak mi gratulují a říkají, že soutěž sledovali. Byli rádi, že jsem uspěl a že tu práci dělám dobře. V klubu, kde pracuji to taky ocenili. Setkal jsem se osobně s panem majitelem, který mi poděkoval za to, jak svoji práci odvádím. Řekl mi, že je rád, že jsem součástí Baníku Ostrava. Chystám se na čtyřdenní stáž do Bayernu Mnichov, kterou jsem za vítězství získal. Jsem rád, že budu moci čerpat zkušenosti v tak velkém klubu.

Získal jste díky vítězství v Díky, trenére větší důvěru ve svém okolí?

Trenéři z partnerských klubů, které máme tady na Moravě, ale i z jiných týmů, jsou rádi, když za nimi přijedu a ukážu jim nějaký trénink. Samozřejmě to i prezentují. Že je u nich trenér z Baníku, který získal tohle ocenění. Váží si toho, že se bavím s jejich hráči, s rodiči i s trenéry. Jsou rádi, že je podpořím. Ať už trénují v malém nebo velkém klubu, tak jim říkám, ať to dělají srdíčkem a ať se snaží děti rozvíjet co nejlépe. Měli by být co nejméně ambiciózní a u malých dětí netlačit na výsledky. Důležité je, aby si to děti užívaly, aby je to hlavně bavilo. Tréninky by měly mít atmosféru, být plné radosti, spontánosti a pestrosti.

Jak by podle vás měl dobrý trénink mládeže vypadat?

Tuhle otázku si kladu často, když jedu po tréninku domů. Přemýšlím nad tím, jaký mám z daného tréninku pocit, jestli splnil záměr, jestli děti bavil? Často se také dětí ptám jak trénink sami hodnotí. Jak hodnotí mě samotného? Co je bavilo či nebavilo? Říkám si, co bych udělal jinak, jak na jednotlivá cvičení děti reagovaly. Největší radost jako trenér mám, když děti nechtějí jít domů, protože chtějí trénovat déle nebo když odpoví, že je bavilo úplně všechno. Skvělé je, když se děti těší na další trénink a když vidíte jejich osobní růst v různých činnostech. Jejich celkový rozvoj.

Co byste poradil ostatním trenérům? Co funguje v tréninku mládeže?

Já hodně sázím na empatii. I když už jsem dospělý, tak se stanu na čas dítětem, jejich vrstevníkem. Každé dítě má dáno do vínku něčeho více, něčeho méně. Pokud některému hráči něco jde lépe než druhému, tak buďte opatrní v hodnocení. Chválit a neponižovat. Co se týká samotné hry, nechte je pokud možno opravdu hrát. Ve smyslu rozvoje samostatného rozhodování a rozvoje kreativity. Trenér mládeže by měl být obrněn trpělivostí a pochopením. Je potřeba opravdu brát zřetel na to že se jedná o děti a ne malé dospělé. Snažit se na svět dívat jejich očima, jestli nám rozumí, když něco řekneme. Děti často říkají, že všechno vědí, všemu rozumí, ale v praxi tomu tak potom není. Aby věděli, že trenér je kamarád, je hodný, umí vysvětlit, je trpělivý, nekřičí na ně, dokáže udělat chybu, které si oni třeba všimnou a řeknou: „Trenére, tohle jsi mohl udělat jinak.“ A já řeknu: „Tak vidíte“ a takhle si je získávám.

Změnil se nějak váš přístup k trénování od té doby, co jste začal trénovat?

Určitě se to vyvíjí, když jsem před jedenácti lety začínal, byl jsem z toho vykolejený. Člověk se nenarodí jako trenér, nenarodí se ani jako rodič. Když se vám narodí první dítě, taky hned nevíte, co jak dělat. I role trenéra se vyvíjí. Dneska vidím s odstupem času určité věci jinak, než jsem je viděl, když jsem začínal. Reaguji jinak, začal jsem pracovat se zkušenými trenéry, vzdělávám se, studuji různé knížky a posouvám se se dál. Je důležité jít s dobou.

A co je u vás ta největší změna?

Největší změna je, že v době, kdy jsem začínal, tak jsem v podstatě dělal stejné chyby, jestli se vyhrálo nebo nevyhrálo. Dneska vím, že je to špatně. Tu chybu jsem si uvědomil před několika lety a opravdu se snažím děti vést k tomu, že není důležité vyhrát. I když oni sami chtějí vyhrát. Máme to dáno do vínku, že ať hrajeme jakoukoliv soutěž, chceme vyhrát. I když hrajeme třeba pexeso nebo Člověče nezlob se, tak každý z nás to chce vyhrát. Důležité je cesta, jako cestou k tomu vítězství dojdeme. Takže dneska opravdu v tom zápase sleduji individuální přístup hráčů. Jak vedou balon, jak ho převezmou, jak spolu komunikují, jak přepínají z obrany do útoku a celkový zápal pro hru. Neméně důležité je také jak se k sobě chovají v šatně, jak se chovají k protihráčům před, během a po skončení zápasu. Pro mě je důležité, jak ty situace řeší a jaký pocit ze svého výkonu mají.

Dokážete si ještě představit život bez trénování?

Určitě ne, pro mě je ten pocit, když můžu být na hřišti s těmi kluky, neskutečný. Samozřejmě s postupem času se ta práce a zodpovědnost nabaluje. Odpovídám za víc kategorií, byly už nějaké návrhy, že bych netrénoval a stal se takovým garantem tréninků a jakýmsi koučem trenérů mládežnických kategorií. O to se částečně snažím i dnes, ale nedovedu si představit, že bych fyzicky přestal trénovat. Vždycky budu chtít být s dětmi na tom hřišti, Chci je poznávat, chci aby poznávali oni mě a chci je posouvat co nejvíc to půjde. Samozřejmě ve spolupráci s kolegy trenéry kteří jsou skvělí.

Jaká je v současné době situace trenérů mládeže? Zlepšuje se v poslední době?

Lepší se to, ale ne tak rychle, jak bych chtěl. Je spousty trenérů, kteří se chtějí vzdělávat a vzdělávají se. Ale když je pak potkáte někde na turnaji nebo na zápase, tak v jejich trénování nevidíte to, o čem jsme se bavili. Učí se od zkušených lidí a trenérů, jak by měl koučing během zápasu nebo tréninku vypadat, na co se zaměřovat, jak vést hráče. Jak klást otázky. Jak přimět hráče aby na otázky pokud možno přišel sám. A pak přijde ten trenér a bohužel tam vidíte ambice, ego a touhu po vítězství. Bohužel stále se setkáváme se situacemi kdy trenér kříčí odkopni, nekličkuj, kombinuj, ulehči si to, nahrávej a podobně. Časté vítky, kritiky na úkor pochval. Zlepšuje se to, ale vždycky to může být lepší.

Pomáhá fotbalový svaz situaci mládežnických trenérů?

Myslím si, že fotbalový svaz dělá maximum. Je to potom na každém člověku, jak to pojme, jestli se opravdu chce vzdělávat. On si udělá nějakou licenci a záleží na tom, jestli ho dané semináře a kurzy změní v jeho smýšlení nebo to dělá jen proto, že chce mít licenci, ale potom si jde svojí cestou vítězství. Samozřejmě záleží i na tom v jakém klubu pracuje, jaké lidi má kolem sebe, jakého má šéfa či předsedu klubu. Jestli v klubu opravdu dohlíží na to, jak trenéři pracují. Samotný klub by měl taky vyvíjet trošku tlak na trenéry, aby jejich práce byla taková, jaká by měla být v dané věkové kategorii.

Co byste poradil trenérům, kteří s trénováním začínají?

Pokud se rozhodnou, že opravdu chtějí trénovat, mělo by je to bavit a zajímat a měli by to dělat srdcem. Doporučuji si projít kategoriemi přípravek neboť každá kategorie má svá specifika. Dneska je na internetu spousta materiálů, různých dostupných videí, ze kterých můžou čerpat. Pokud začínáte v malém klubu tak se nebát oslovit větší klub v okolí s možností konzultace či tréninkové praxe. Mělo by být v zájmu nás všech, abychom měli co nejvíc kvalitních trenérů. My v Baníku nabízíme trenérům partnerských i jiných klubů i rodičům hráčů možnost přijít kdykoliv na trénink kategorií přípravek, být součástí toho tréninku, pobavit se po něm s trenéry, říct si, co bylo dobře, co špatně.

Jak jste se dostal do Díky, trenére?

Já jsem se tam dostal díky někomu, kdo mě přihlásil. Do dneška bohužel nevím, kdo to byl. Každopádně, ať to byl kdokoliv, tak jsem hrozně rád, že si všiml mé práce, že si jí váží, a uznal, že si zaslouží nějakou pozornost. Já jsem jen vyplnil dotazník, odpověděl na pár otázek a stalo se, co se stalo a je to krásné.

Jak se dá v soutěži uspět?

Začátek všeho je, že tu práci děláte s nadšením a někdo si vaší práce všimne. Asi neméně důležité jsou i odpovědi na otázky v dotazníku, jestli se člověk má chuť rozepsat nebo odpoví stroze. Je potřeba napsat tam i nepříjemné věci, když to tak člověk cítí, nebát se být upřímný. A když už se dostane do toho finále, tak hlavně zůstat sám sebou, na nic si nehrát, nepřenést nervozitu na děti. To si myslím, že se mi povedlo. A hlavně si to užít, pokud tam máte podporu skvělých dětí a rodičů dětí, tak ať už to dopadne jakkoliv, tak jste ve finále a je to krásný.

Máte ve svém okolí také oblíbeného trenéra mládeže? Víte už koho nominovat? Tak pojďte na to! Klikněte zde.

mh

sdílet | Zpět