Snažím se najít talent v každém svěřenci, říká vítěz Bíza

Před dvěma týdny slavil vítězství. Michal Bíza se stal vítězem druhého ročníku akce Díky, trenére, která se pořádala v Praze na Podvinném mlýně. Porota ho vybrala do Top 4 a ve finále ovládl všechny tři hry. Vítězstvím získal od pořadatelů 100 tisíc korun – polovina z té částky půjde na jeho zahraniční stáž, druhá polovina do jeho klubu z Hodonína.

Jak jste oslavoval vítězství v Díky, trenére?

„Po vyhlášení jsem byl pozván do místní restaurace. Setkal jsem se tam se všemi, kteří měli tento projekt na starost, a i kdybych nevyhrál, chtěl bych se tam s nimi sejít.“

Větší oslavy neproběhly?

„Zatím ne, protože jsem měl od pondělka zase běžné povinnosti. Oslavy proto musíme nějak naplánovat.“

Z Hodonína jel prý autobus, kde se prý podle všeho na cestě zpátky slavilo…

„Ano, to byla opravdu jízda. Jelikož jsem nemohl být na dvou místech najednou, co se dělo v autobuse se mi doneslo jen od syna a dcery, kteří ten autobus vypravovali. Prý tam teklo víno proudem a kluci měli povolenou zastávku v McDonald´s.“

Jak s odstupem času hodnotíte váš úspěch?

„Jsem z toho stále nadšený a moc jsem se na to těšil. Chtěl jsem si užít celý den s ostatními trenéry. Ještě pořád to mé myšlenky vstřebávají, ale byl to velký zážitek.“

Na co z celého dne vzpomínáte nejvíc?

„Určitě na první moment, kdy jsme vstoupili do haly, kde už se rozcvičovaly některé týmy. Běhal mi mráz po zádech a propadl jsem panice, že to nemůžeme zvládnout. Pak také nástup všech třiceti trenérů. To bylo velmi dojemné a emotivní. Když pak začaly všechny ty přípravy, tak jsem si to při zdravé nervozitě užíval.“

Během toho dne tam vystoupil třeba pan Marian Jelínek a další celebrity. Vnímal jste je?

„To rozhodně ano. Tyhle lidi mám rád a vyhledávám jejich články a práce ohledně trenérství. Ať už ty, které se týkají pana Jelínka nebo třeba pana Zdeňka Haníka.“

Registrujete už nějaký zájem o vás samotného?

„Ano, hned v pondělí mi volal redaktor z místního Hodonínského deníku. Rozebírali jsme spolu celý ten den v Praze a ozval se mi i můj šéf z fotbalového klubu. Mám však radši, když to zapadne do toho pracovního režimu, což je lepší pozice pro mě.“

Celý Hodonín tedy ví o vašem triumfu?

„Teď už asi ano. Vyšlo hodně internetových článků a lidé, kteří se o to zajímají, ty už o tom asi vědí. Díky dceři a synovi se ta zpráva dostala i na facebook.“

Zastavovali vás v Hodoníně třeba lidé s tím, že vám chtějí pogratulovat?

„To spíše v Mutěnicích, kde bydlím, protože tam se známe všichni. V zaměstnání mně gratulovali kolegové, to mě hodně potěšilo. Ale všechny ohlasy jsou příjemné.“

Jak naložíte s vítěznou cenou?

„Oslovil jsem pana Antonína Plachého, šéfa vzdělávání fotbalových trenérů, jestli by nebyl ochotný mi s tím nějak poradit. Jinak co se týče té ceny pro podporu našeho klubu, tak bychom chtěli dovybavit pomůckami naše zázemí. Abychom vylepšili tréninkové podmínky.“

Proč si myslíte, že bylo důležité, aby tento projekt vznikl?

„Existuje mnoho trenérů, kteří vedou spoustu malých dětí a dají jim toho hodně do života, ale jinak se o těch trenérech nikdo nedozví. Je to dobrý způsob, jak vyjádřit trenérovi to své díky. Když mi přišla zpráva o nominaci, bral jsem to skoro stejně, jako samotné vítězství.“

Víte, že vás ještě čeká návštěva ve Snídani s Novou?

„Vím o tom a už máme dokonce potvrzený termín na 28. listopadu.“

Při aktivním vykonávání fotbalu jste chytal. Když jste byl zrovna na střídačce, pozoroval jste vašeho trenéra při práci. Inspiroval jste se tím do budoucna?

„Brankář může vždycky chytat jen jeden. Vždycky jsme se většinou střídali a to automaticky znamená, že půl sezony prosedíte na střídačce. Potřeboval jsem vždycky v podstatě zahnat to naštvání z toho, že zrovna nejsem v bráně. Proto jsem nechtěl být naštvaný na celý svět, raději jsem pozoroval práci té střídačky v čele s trenérem.“

Proto si prý zakládáte na tom, aby nikdo z vašich hráčů netrávil příliš času sezením na střídačce, je to pravda?

„Ano, snažíme se do hry zapojit co největší počet hráčů. V týmu figuruje třeba dvacet hráčů a z toho je pět špičkových, pět průměrných, pak jsou nějací nadějní a zbytek na to téměř nemá. Šanci však musí dostat všichni. Jsme sice díky FAČR podporovaným střediskem pro práci s talenty, ale je těžké a složité říct, kdo je talent a kdo není. Osobně se snažím najít talent v každém, a když to třeba potom nejde, tak to řešíme s rodiči a chceme najít nějakou jinou variantu sportu.“

Najde se v tom sportu ještě mnoho těch, kterým záleží hlavně na výsledcích?

„Poslední dobou to spíše upadá. Převládá spíš touha po výchově, než honba za výsledky. S naším týmem hrajeme vyšší i nižší soutěže, ale v těch nižších je to stále více honba za výsledky a to je škoda.“

Chtěl byste něco vzkázat ostatním trenérům z finálového dne?

„Rád bych vzkázal to, že mě velice zaujala jejich práce, ať už to byl jakýkoliv sport. Před prací všech smekám a myslím si, že každý kdo tam byl, měl být v konečné čtveřici finalistů.“

Kdo vás zaujal nejvíce?

„Jeden sport, který bych neuměl naučit ani špatně byl cheerleading. Jejich trenérka byla skvělá, jak to dokázala své holky naučit. Jejich vystoupení, to byla jedna velká show. Také lyžování příliš nerozumím a v hale měli těžké ukázat, co umí. Od všech trenérů to však bylo připravené velmi dobře.“

„Také bych chtěl poděkovat všem organizátorům, ze perfektně odvedenou práci! Moc si jejich práce vážím!!“

Rozhovor po vystoupení

sdílet | Zpět