Recept trenéra Vondřičky? Mít otevřenou duši

„Basketbal jsem se naučil hrát na gymnáziu,“ vzpomíná Miroslav Vondřička (82), který ve Strakonicích dodnes trénuje děti. Snad nikdo k tomu nemá větší předpoklady, vždyť sám hrál i trénoval. Třicet let se točil kolem národních družstev žen, vedl je na olympiádě, světových i evropských šampionátech, v ligových kláních, vychoval stovky hráček, i svoji dceru.

„Když jsem pak v Brně studoval na veterináře, stal se basket pro mě i spolužáky sportem číslo jedna. Jak jsem se k trénování dostal? Jednou kluci přišli právě za mnou s tím, abych je vedl.“ V tu chvíli začala dvojí báječná kariéra pozdějšího zvěrolékaře a zároveň trenéra.

„Nevěděl jsem, jak takový trénink vypadá, jak ho vést. Honem jsem o tom sháněl nějakou literaturu a poctivě četl, a pak se snažil nabyté poznatky předat kamarádům,“ říká Vondřička. Do basketbalu se doslova zbláznil. Kde se dalo, sháněl informace, studoval trenérské kurzy.

„Roky běžely. V práci mě potřebovaly prasata, koně, krávy, hodně času jsem trávil trénováním, doma děti rostly jako z vody. Marek se stal také veterinářem a Petru chytil basketbal. Hrála první ligu a jednou za mnou přišla s tím, že by to chtěla dotáhnout do reprezentace. To mě motivovalo, na tréninku jsem přitvrdil, asi i hodně křičel na ni i ostatní holky. No, teď už na to vzpomínají s úsměvem.“

Když zkušený trenér hledá podstatu toho, jak vychovat z dětí basketbalisty, tvrdí, že se v tom proti minulosti moc nezměnilo. „Základem je vytvořit partu, která táhne za jeden provaz. V žactvu to jde, ale čím jsou děti starší, společné nadšení a parta se drolí. Přemýšlím o tom, ale nevím, zda je to vina dětí, rodičů, nebo nás trenérů.“

Kdo jiný než Miroslav Vondřička, se zkušenostmi a ve svém věku, má právo předepsat recept, jaký by měl být trenér dětí. „Stále je učit něčemu novému a získat pro sport na věky. Mít pro ně otevřenou a obrovskou duši, to je klíčové. Když tohle chybí, děti to okamžitě vycítí. Někdy, když už to s nimi nešlo po dobrém, jsem musel zvýšit hlas, ale nadával jsem jim něžně. Jedna dívka mi o tom říkala, že se na mě nezlobily, protože z mého tónu poznaly, že to s nimi myslím dobře.“

juh

sdílet | Zpět