Puntičkář, kterého nic nerozhodí. Vodička hlásí comeback

Tisíce kilometrů najede tým projektu Díky, trenére, aby navštívil adepty finále sportovně-společenské akce. Zavítal proto i do Sušice, kde ASK Dipoli Černošice Dobřichovice pořádal kemp.

Říká se, že dvakrát nevstoupíte do téže řeky. Třiadvacetiletý atletický kouč Tomáš Vodička to popírá. Už jednou stanul v užším výběru Díky, trenére, nepostoupil však dále. A hle, letos se do prestižní party tlačí znovu. „Překvapilo mě, že jsem byl opět nominovaný,“ přiznává během přivítání Vodička. „Jsem za to rád. A děti byly nadšené, že je přijede někdo natáčet. Tak už jen kvůli nim.“

Na sušickém ovále se právě pilují štafety. Připojujeme se ke skupině staršího žactva. „Častý problém je, že se děti bojí rozběhnout. Mají strach, že utečou tomu, který má předat kolík. Musíme trénovat, aby všichni vybíhali včas, dvojice si nepřekážela a předávka proběhla správně horem,“ vysvětluje kouč.

Copak o to, adepti královny sportu excelují, my však zaostáváme. Ještěže přijde pauza na pití a čas na další otázku. „Kam jsem se za ty tři roky posunul?“ opakuje Vodička. „No, dostudoval jsem fakultu tělesné výchovy. A hlavně jsem pětkrát týdně na sportovišti, s kolegy pořád něco konzultujeme, snažíme se posouvat dál. Trénování mě baví pořád stejně, možná o něco více.“

Děti? Partneři

Svěřenci Vodičku hltají očima. Navíc má jednu zásadu, kterou především v pubertě oceníte. Každý je pro něj partner. „Přístup mám kamarádský. Všichni ve skupině si tykáme,“ popisuje. A žádný problém nespadne pod stůl. „Řešíme začínající lásky, školu, poslechnu si klidně i kritiku. Kdykoli někdo přijde a svěří se, snažím se mu vyjít vstříc,“ zdůrazňuje kouč.

Zpět na ovál. Ať zkazíme cokoli, nikdo nám nespílá, naopak dostaneme dobrou radu. Vodička hovoří relativně potichu, má však přirozený respekt, žádná z jeho poznámek nevyšumí. Hlas nezvýší ani jednou, únavu z nás setřásá vtípky. „Jsem flegmatik. Samozřejmě mě občas taky něco rozčílí, ale spíš vnitřně. Navenek mě nerozhodí téměř nic,“ charakterizuje se s dovětkem, že jej okolí považuje za puntičkáře. A to si přiznejme není dospívajícími dvakrát ceněno.

„Ono se to naštěstí projevuje hlavně v tom, že chci mít dopředu všechno dokonale připravené. Při tréninku nechávám dětem volnost, nezahlcuji je pokyny. To by stejně nemělo cenu. Vím, že nic nepůjde hned.“ Má pravdu, například naše předávky chtějí vážně čas.

Kamarád i vzor

V další přestávce dokazuji, že jsem novinář. Vlastimil Kristl je výřečný čtrnáctiletý kluk. Snad on prozradí nějakou pikantérii, odkryje podhoubí běžného tréninku. „Byl bych moc rád, kdyby Tomáš vyhrál,“ odrazí nápor senzacechtivých otázek. „Od dvou let dělám lyžování, a takového trenéra jsem ještě neměl,“ sype ze sebe. „Tomáš mi pomůže ve všem. Netlačí, když mě něco bolí, vždycky ví, co se děje a poradí.“

Vodička je pro něj prý něco mezi kamarádem a vzorem. „Na tréninku má autoritu, ale po něm je úplně jako my. Večer na soustředění hrajeme karty, je zábava,“ líčí Kristl. Očarovaly ho bílé svahy a atletiku dělá jako doplňkový sport – možná škoda. Ale určitě je dobře, že ji dělá v ASK Dipoli. V místě, kde jej nikdo nezatratí proto, že netouží být šampionem. „Máme dvě kategorie – atletika pro radost a závodní. Když někdo nechce závodit, nenutíme ho, třeba časem změní názor,“ říká Vodička.

Na druhou stranu o medaile stojí. „Ty jsou pro trenéry důležité, motivují nás. Máme z nich stejnou radost, jako děti,“ argumentuje. A proto musíme pilovat předávky…

Ovšem trénink už se chýlí ke konci. Loučíme se a vyrážíme směr další semifinalista. Tomáši Vodičkovi by postup mezi závěrečnou osmičku jistě slušel. Už jen proto, že umí své svěřence pochválit. „Šlo vám to,“ říká nám před pozdravem. Dmeme se pýchou a dodáváme: „Díky, trenére!“

Autor: David Nejedlý

mh

sdílet | Zpět