Pro trenérku cheerleadingu je vystoupení svěřenců adrenalinovým zážitkem

Cheerleading mají lidé ve svých představách spojený s krásnými roztleskávačkami na sportovních utkáních. Nikola Dohnalová, která je trenérkou v tomhle sportu, vás ale okamžitě vyvede z omylu. „Je to sport, který je ale jiný než ty klasické,“ přesvědčuje. „A taky je hodně týmový,“ dodává mladá dáma, která se dostala do elitní třicítky v projektu Díky, trenére.

Jak už to tak bývá, sama v téhle sportovní disciplíně závodila a byla úspěšná. „Začala jsem ve třinácti letech a deset let byla aktivní,“ vzpomíná na své začátky. Sama slavila řadu titulů v disciplínách Team Cheer a Group Stunt. A ve chvíli, kdy přestala závodit, se rozhodla zůstat u cheerleadingu alespoň v roli trenérky. „Lákalo mě to, ale pořád jsem si nebyla jistá, zda mám na to dost zkušeností. A pak se jednou hledali trenéři dětí, tak jsem zkusila štěstí a vyšlo to,“ vypráví nadšeně držitelka trenérské licence C. „A teď už trénuji pátým rokem, moc mě to baví, strašně mě to naplňuje.“

Na cheerleadingu oceňuje hlavně to, že se věnuje rozmanitým disciplínám a zároveň je to klasický sport. „Věnujeme se akrobacii, zvedačkám, tancování i pokřiku. Když se k nám přijde nějaké dítě zapsat, tak vůbec nezáleží na tom, co dělalo před tím. Všechno ho tady naučíme,“ hlásí a oči už jí zase září. Nikdo nemusí mít strach to zkusit. „Je jasné, že někomu jde lépe akrobacie, jinému zvedačky. Každého baví něco jiného, Každý si u nás najde to svoje a my se pak snažíme každému individuálně se věnovat,“ láká nováčky, ať si přijdou cheerleading vyzkoušet.

Obrovské plus vidí v týmovém pojetí, kdy děti musí spolupracovat. Zdůrazňuje, že to pak mohou využít v budoucnu. Nemají problém s komunikací, dokážou dělat ústupky a přitom pracují společně. „Společně se radujeme z úspěchů, společně jsme smutní, naštvaní, prostě prožíváme emoce. To je na tom to krásné,“ tvrdí trenérka.

Je přitom jedno, zda do tělocvičny přijde dítě v šesti letech, nebo třeba dvacetiletá slečna. „Akrobaci jedeme od základů – kotoul vpřed, kotoul vzad, stojka, s tím menším dítětem se lépe pracuje. A taky se lépe adaptuje,“ má jasno mladá trenérka. Často se během rozhovoru usměje, nepřetvařuje se, je zkrátka svá.

Jeden z trenérských kolegů prozradil, že do týmového dotazníku napsala, že miluje adrenalin, když sedí před plochou a děti vystupují. „Dýchám a tluče mi srdce za každého z nich. A pak vidím ty rozzářené tváře a slzy štěstí, že se něco povedlo, to je pocit k nezaplacení,“ uvedla. A zmíněný kolega doplňuje. „Nikol to opravdu miluje – sport, děti, práci s nimi. Je to člověk na správném místě.“

Trénuje i chlapce

V dalších disciplínách, jako jsou třeba zvedačky, se všechno učí sportovci od základů. „Nenutíme nikoho dělat něco těžšího než jsou zvyklí. Prostě zkusíme, jak na tom kdo je a podle toho se pak rozdělí děti do výkonnostních úrovní,“ naznačuje, že se vážně cheerleadingu nemusí nikdo bát. Prý se stane, že přijde nový člověk, chytne se, a jde třeba hned do té nejlepší kategorie.

A nemusí se jednat jen o malé holčičky či mladé slečny. Představte si, že Nikola Dohnalová trénuje i jednoho chlapce. „Je u nás už hodně dlouho. Teď je mu dvanáct a přišel, když mu bylo sedm. Holky ho berou jako kámoše, jako součást týmu. Není to tak, že by říkaly, ježiš to je kluk. Je to prostě Ondra a k nám patří. Holky ho berou a on bere zase ty holky. Není mezi nimi žádný rozdíl,“ hodnotí po sportovní stránce jediného zástupce mužského pohlaví v této kategorii.

Mezi staršími už jsou prý samozřejmostí smíšené týmy, samozřejmě převažují ty spíš holčičí. „Ale pro kluky už je to pak jednodušší, protože máme týmy, kde je třeba deset kluků a šest holek. Takže pro Ondru to pak bude lepší, jakmile přejde do juniorské kategorie, kde už jsou starší kluci, kde jich je tam víc,“ zdůrazňuje. A v seniorské kategorii to podle trenérky bude jen a jen lepší.

Aerobik jí nebavil

Mladé trenérce je jasné, že mnoho lidí ani netuší o čem cheerleading je. Sama to zjistila, až když přišla na první trénink a v tu chvíli to u ní tenhle sport vyhrál na celé čáře. „Dělala jsem aerobik, ale ten mě tolik nebavil. Tady bylo super, že to bylo všestranné. Je to o spolupráci. Tady není v soutěži jeden člověk, je jich pětadvacet, ale spolupracují jako jeden celek. Jdou spolu na plochu, bojujou tam jako jeden. Děti spolupracují, podporují se, to je hezký,“ netají trenérka, co se jí na cheerleadingu líbí. Na soutěžích je samozřejmě cílem vítězství, jenže soupeři si dokážou fandit a ocenit dobrý výkon. „Děti se podporují a třeba si řeknou, ty jo, ty jsi byla super, to je hrozně hezký,“ dodává.

Sama byla na tuzemských i zahraničních soutěžích. Jedním z vrcholů bylo třeba mistrovství světa v Americe. „Mistrovství světa je třeba v Disneylandu. Tam se chce podívat přece každý,“ říká s pusou od ucha k uchu. Pro cheerleadingové celky jsou hlavní účasti na soutěžích, na ně trénují a pak se snaží uspět. „Jsou pro nás prioritní, ale není to tak, že musíme za každou cenu vyhrát. U nás je důležité, abychom děti dokázali něco naučit a aby je to bavilo. Aby k nám nechodily z donucení, nebo aby to nebraly jako, že sem chodí dvakrát týdně a hotovo,“ tvrdí trenérka.

„My chceme, aby je to bavilo, aby to chtěly dělat i dál do budoucna. Máme tu i juniorskou reprezentaci, seniorskou reprezentaci, děti tak mají ambice se dostávat dál. Víme o tom a snažíme se je v tom podporovat,“ doplňuje.

O své účasti v projektu Díky, trenére neměla moc tušení. O existenci takové akce se dozvěděla ze sociálních sítí, neznala ho. A teď je v elitní třicítce. Snad je to odměna za to, co sportu dává. „Žiju cheerleadingem, osobní život moc nemám,“ směje se a přidává důkaz. „Jsem čtyřikrát, pětkrát týdně na tréninku, mám víkendová soustředění, samé soutěže. Takže já žiju vlastně tady v tělocvičně.“

mh

sdílet | Zpět