Předseda Haník radí trenérům: Hledejte vlastní cesty k informacím!

Prvním trenérem Zdeňka Haníka (57), předsedy Českého volejbalového svazu, bývalého reprezentanta a reprezentačního trenéra, byl jeho otec. „Trénoval nás volejbal a hokej. A protože v Rychnově nad Kněžnou nebyl zimní stadion a přírodní led vydržel tak měsíc, začal jsem hrát volejbal,“ řekl při rozhovoru pro redakci Díky, trenére. „Důležitou roli v mém volejbalovém životě měl i profesor Bek v Chocni, který mi dal šanci v ligovém dorostu. Ovšem tu hlavní roli hrál táta. Věnoval mi hodně ze svého času. Syna jsem také přivedl k volejbalu, ale tolik času, jako dal můj táta mně, jsem mu nevěnoval.“

Je vidět, že vás otec nevedl špatně, vždyť jste v národním týmu sehrál 150 zápasů a volejbalu se věnujete i jako teoretik. Dá se jeho přístup přenést i do dneška?

„Rozhodně! Mohl by být pro mnohé příkladem. Především ve mně probudil pro volejbal vášeň a zaujatost. Nejít z jakéhokoliv důvodu na trénink pro mě znamenalo malou tragédii. Táta ze mě udělal samostatně uvažující bytost a nepotřeboval o tom nějak zásadně přemýšlet. A dítě dělá to, co dospělý, nikoliv to, co říká. Říká se tomu identifikace. Když budou trenéři hořet, chytne plamenem i celý výchovný proces a samozřejmě mladí hráči.“

Jste zakladatelem Unie profesionálních trenérů. Co si však myslíte o těch, kteří se nemohou honosit nálepkou profesionál? Jak se díváte na trenéry dětí, kteří po večerech vymýšlejí tréninkové plány a pracují často bez odměny?

„O všech trenérech bez výjimky si myslím totéž: Sláva jim! Každý má svůj druh trápení, platí to pro profíka i dobrovolného trenéra. Bohužel, dobrovolníků ubývá. Aby někdo chodil třikrát týdně do haly a obětoval trénování mnoho víkendů bez odpovídající odměny, už přestává být možné.“

Co s tím? Vždyť je to problém celého sportovního prostředí v České republice.

„Na jedné straně nelze veškerou činnost zaplatit. Na straně druhé je třeba dobrovolným trenérům zlepšit podmínky. Třeba v jejich právní ochraně, zavést daňové úlevy. Cítím, že se s tím musí rychle něco udělat, je to úkol pro sportovní svazy. Dobrovolnost se musí vyplácet alespoň nějak duševně.“

Jste šéfem českého volejbalu. Jak to řešíte u vás?

„Všelijak. Máme dva základní problémy. Hledám podporu pro dobrovolné trenéry a zároveň chci zvýšit nároky na profesionály. Když chce někdo vydělávat peníze, musí něco umět. Samozřejmě se mezi placené trenéry pokoušejí proniknout i lidé, kterým vyhovuje hlavně to, že nemusí ráno vstávat do práce. Musíme prověřovat, oddělit zrno od plev. Snažím se i vytvořit zajímavá pracovní místa, která bohužel v našem mládežnickém sportu chybí. Platí to i pro volejbal, a tak také od nás odcházejí často velmi kvalitní lidé.“

Napsal jste učebnici pro trenéry mládeže. Jakou nejzákladnější radu byste jim dal?

„Profíkům, aby měli na sebe větší nároky a hledali náruživě vlastní cesty k informacím, a dobrovolníkům, aby nám od volejbalu neutekli.“

Co považujete za nejdůležitější vlastnosti trenéra? Bez rozdílu, zda jde o profíka, nebo nadšeného tátu, který chce mít z kluka volejbalistu?

„Náruživost.“

Je o vás známo, že rád čtete všechno o psychologii a hlavně švýcarského lékaře Carla Gustava Junga. Dají se jeho poznatky o vnitřním světě člověka, o pochopení jeho psychiky, nějak využít ve světě sportu?

„Jung je mistr, ale je v tom mystika, filozofie, mytologie, náboženství, a to do sportu moc nepatří. I když uvidíme. Pustil jsem se do práce na knize o psychologii týmových her.“

(juh)

sdílet | Zpět