Osudový dopis. Jiskrovou přivedla k trénování legendární rekordmanka

Lední hokej vévodí sportovně-společenské akci Díky, trenére. Mezi šestnáctkou semifinalistů najdeme hned pět jeho zástupců – čtyři muže a jednu ženu. „Své postavení si užívám. Jen mám pocit, že jsem tu trochu omylem,“ usmívá se členka oddílu Energie Karlovy Vary Blanka Jiskrová.

Jiskrová hokej nikdy nehrála, proto hovoří o omylu. Věnovala se gymnastice a atletice. „Tu jsem milovala. Viděla jsem se jako šampionka,“ vypravuje. Když byla ve věku starších žákyň, dalo jejím snům pořádnou trhlinu mistrovství republiky v Ostravě.

„Vyloženě se mi nepovedlo. Poté jsem navíc zjistila, že mám vrozenou vadu kolen a do vrcholového střediska se nedostanu,“ líčí. Na šampionátu byla naštěstí přítomna i světová rekordmanka na 800 metrů Jarmila Kratochvílová, jež se dobře znala s trenérkou Jiskrové. Dlouho proto netrvalo a naše hrdinka vytahovala ze schránky osudový dopis.

„Psala mi, že nemusím zoufat, je spousta jiných možností, jak mohu mít sport ráda a mohu ho učit ostatní. Moc mi tím pomohla, dodnes ho mám schovaný,“ vzpomíná s vděčností v hlase Jiskrová.

Na led půjde pětka Jiskrových

Spojení hokej, žena a Energie Karlovy Vary není v historii soutěže Díky, trenére neznámé. V roce 2016 se mezi čtyřku nejlepších dostala Zuzana Radostová. A ta nyní do boje vyslala svou „nástupkyni“.

„Neznám člověka, který by práci dělal tak obětavě a nezištně, jako ona,“ vysvětluje důvody nominace Radostová. „Na plný úvazek je učitelkou prvňáčků, na další na zimáku připravuje děti od úplně nejmenších po dorostence. Do toho má tři vlastní syny a dva co vyvdala… Chápete, jak všechno stíhá?“

Na položenou otázku nemá uspokojivou odpověď ani sama Jiskrová. „Prostě to tam někde je,“ pokrčí rameny. „Už když jsem byla malá, tak jsem všem vyprávěla o domě plném dětí, kytek a knih. Dostala jsem krásný dar do života,“ děkuje.

Někdy vše zvládá levou rukou, jindy se dostaví krize. „Přiznávám, že jsou chvíle, kdy si říkám, že nechci být nejlepší manželka, maminka, trenérka… Pak se nadechnu, dojdu si zaběhat či zaplavat a vrhnu se do všeho zase po hlavě,“ popisuje. „Vidět dychtivé oči dětí na ledě je prostě krása.“

Vzlety a pády malých bruslařů

Štáb Díky, trenére dorazil do Karlových Varů na trénink přípravky. Na ledě byly vytvořeny skupinky. V první děti ještě příliš nebruslily, přidržovaly se kuželů… A padaly! Ještě rychleji však vstávaly. Ono se to nějak vystříbří.

V poslední už jsme viděli „hotové“ hokejisty. „Trpělivosti se učím celoživotně,“ směje se Jiskrová, když posté opraví jednomu ze špuntů stejnou chybu. Hned ho také povzbudí. Přesně tak, jak praví nástěnka v kabině trenérů. Pověsila ji tam… „Jsem učitelka, tak se i sem snažím přinášet motivační prvky. Chci nakazit trenéry okolo sebe, aby působili pozitivně a probudili v sobě dítě, které v každém dříme.“

Občas však i nad karlovarskými nadějemi „bič zapráská“. „Důležité jsou mantinely. I dítě je má rádo,“ míní Jiskrová. „Sport ho vede k disciplíně. Někdy nemůže přijít pochvala, je třeba si k němu sednout a vysvětlit mu, co je a není správné.“ Pokud to malý hokejista pochopí, dostaví se odměna. „Rodiče mi vyprávějí, jak jejich ratolesti nemohou v sobotu dospat, ptají se, kdy půjdou na trénink. To mě motivuje,“ říká. A víc už nic, neb musí zase na led. Za svým posláním vychovávat děti.

„Učím se od ní každý den,“ přiznává Radostová a dodává: „Je všeobecně vzdělaná, má neskutečný zásobník her. Když se pořádají mikulášské, karnevaly, tak půlku věcí vyrobí sama doma. Vede také moje děti… To ona je nositelem pohody, přináší nám energii.“ Co ještě říci? „Díky, Blanko (trenérko)!“

Autor: David Nejedlý

mh

sdílet | Zpět