O dalším významu slova výhra. Suk učí děti nejen karate

Šestnáct lidí dostalo stejný nápad, nominovat karatistu Filipa Suka do sportovně-společenské akce Díky,trenére. Takový „frajer“ zkrátka nemohl mezi semifinalisty chybět.

Hrdina našeho příběhu nikdy nepatřil mezi nadané karatisty, rozhodně mu však nelze upřít vytrvalost. Mety, ke kterým vzhlíží se neomezují slovem výhra. Nevěříte? Přesvědčte se sami. „Karate mi do života dává spoustu věcí, především odvahu,“ popisuje Suk. Na co naráží? Třeba na chuť „poprat se s běžnými situacemi“.

Bez ní by těžko překonal už první překážky. Jen si to představte – zatímco ostatní děti vozily poháry, on na svůj „úspěch“ stále čekal. „Možná jsem divný, asi jo,“ usměje se. „Ale já nikdy nedělal karate pro medaile.“ Dopředu ho žene jiná meta: svůj sport (umění) dokonale ovládat.

Když byl kluk, měla jeho touha podobu černého pásku, dneska už se tak snadno vyjádřit nedá. „Říká se, že pásky jsou pro studenty hlavní motivací,“ vysvětluje Suk. „Učíte je základy. Barevných pásků je sedm (KYU), černých deset (DAN). Já mám zatím první DAN,“ prozrazuje.

Jen ne desátý černý pásek

Získat „nejprestižnější“ pásek si nikdo snad ani nemůže, přát. „Desátý DAN se obvykle uděluje in memoriam, to člověk nestihne,“ zahlaholí opět vysokoújezdskou tělocvičnou smích. Mezi testy na vysoké stupně jsou opravdu velké časové rozestupy. „Dostanete první, máte ho dva roky, pak druhý, a na další čekáte klidně tři roky. Lhůty se prodlužují.“ líčí. „Můj učitel se připravuje na test na sedmý DAN. A na ten čeká již šest let. Člověk si hravě spočítá, co stihne,“ doplňuje k tématu 33letý kouč.

Štáb Díky, trenére dorazil do školy Karate nás baví jen na skok. Z očekávaných třiceti minut se však vyklubala hodina a půl. Proč to nepřiznat: název oddílu nelže. „Dobrý trénink je pro mě ten, na kterém stihnu říct všechno, co jsem si připravil,“ vypravuje s trochou nadsázky Suk. Karate není jen o fyzické aktivitě, musí se u něj přemýšlet. „Někdy žáci jen zvedají ruce a nohy, ale to jim nic nedá,“ míní. Největší odměnu zažívá, když po lekci šatna „šumí“: „Všichni jsou zpocení, unavení a říkají si, že to bylo vážně hustý.“

Okinawské karate (Karate vzniklo v sedmnáctém století na ostrově Okinawa. Dnes jedné ze 47 japonských prefektur, pozn. red.) sleduje vyšší cíle. „Nemusíme ho nazývat přímo filozofií, ale je komplexní,“ říká Suk. „Kromě toho, že zvedáme ruce a nohy, tak neustále cvičíme svou mysl – trpělivost, kontrolu, odolnost.“

Nenechte se mýlit, i karatisté vědí, co je to lenost. „Jeden den se vám chce, druhý ne. To je normální,“ přiznává. Jde však o cestu na celý život. „Na Okinawě žijí lidé, kterým je devadesát a každý den trénují. To by se mi taky líbilo,“ zdůrazňuje.

A jde se běhat. Ale pořádně!

Daleko horší vztah má Suk k běhání. „Už několikrát jsem se zařekl, že začnu,“ nastiňuje. „To jsem i udělal, a ještě rychleji skončil. Neumím to. Všechno mě hned bolí.“

Jeden z tatínků však má běhání za koníček. Odveze svou dcerku na trénink do Karate nás baví a má hodinu, dvě i tři na svou kratochvíli. Suk se k němu jednou připojil. „Běželi jsme až na Karlštejn – 16 kilometrů. A on to dokázal. Je to všestranný tvrdohlavec. Borec!“

Jistě jste pochopili, že tato historka přišla společně s nominací. Další pak napsali: „Filipa mají děti rády. Těší se na každý trénink.“ Nebo… „Pomohl synovi získat sebevědomí.“ On zkrátka „není obyčejný trenér“. Poslední věta pochází od Markéty Sukové, což je Filipova manželka. Dovedete si představit větší vyznamenání?

Proti tomu je účast v naší sportovně-společenské akci vlastně nicotná. Tak jako se tváří v tvář Filipu Sukovi zdají i všechny ty branky, body a sekundy. Uvědomit si to je výhra. Díky, trenére!

Autor: David Nejedlý

mh

sdílet | Zpět