Návštěvy Top 16: Trenér hokeje David Vinš: „Je to tady taková jedna velká rodina.“

HC Vimperk má již několik let ve svých řadách zapáleného a zkušeného trenéra, bývalého hráče, jenž k trénování přišel coby rodič. David Vinš nedá na hokej a trénování dětí dopustit, a proto je letos zaslouženě mezi Top 16 trenéry mládeže v anketě Díky, trenére.

S hokejem začal v Táboře, přes Strakonice a další týmy se dostal do Vimperku, kde po dlouhých třiatřiceti letech kariéru ukončil. Hokejový život Davida Vinše však neskončil u role hráče. V souvislosti s koníčkem svého staršího syna se k hokeji vrátil, aby trénoval. „Když začal můj starší syn hrát hokej a přišel jsem s ním na školu bruslení, zrovna tady nebyl trenér. Nějakým způsobem jsme sem vlítli na led a už jsem u toho zůstal,“ vzpomíná na své trenérské začátky David a dodává: „Potom se k tomu nabalili jeho kamarádi, s kterými chodil do školky a hráli spolu fotbal, tak se mi chytly nohy a stále s nima jdu.“ Dnes po sedmi letech aktivní trenérské činnosti pečuje asi o čtyřicítku svěřenců ročníků 2007/08 a 2012/13.

Ačkoliv hokej sám hrál a cvičení řadu znal, musel se zpočátku vzdělávat. „Když jsem začínal trénovat, tak jsem byl úplný lajk, takže jsem to hledal v knížkách, na YouTube, atd.“ Momentálně už při trénování čerpá ze svých zkušeností a nebojí se improvizace. „Dneska už to spíš člověk jede z hlavy, a takovýto, co dětem chybí a hlavně je baví za ty léta.“ Během tréninku je dle něj třeba hlavně vyvažovat dřinu i srandu a zapojovat hru nebo odměny jako třeba bonbony. „Musí to být cukr a bič, musí to být proložený. Vždycky ty tréninky máme postavený, že je tam jak dřina, tak hry. Nejde hodinu je tady honit. Tohleto je hrozně baví a dost se rvou, zvlášť, když je to o nějakou cenu.“

Hokej je mnohdy hlavně právě o dřině, důležité však je, aby svěřenci pochopili důvod. Vítězství a dominance na hřišti v zápasech je pak ideální zpětnou vazbou i zaslouženou odměnou. „V úterní tréninky třeba hodně bruslíme, nevidíme puky a bruslíme na fyzičku. Kluci s tím ze začátku měli trošku problémy, ale pak poznali, že jakmile přišel víkend a přijel sem nějakej soupeř, tak my jsme je přehrávali. Tam se odrážela ta fyzička, bruslení, protože s náma drželi krok dvě třetiny, pak odpadli. Vyhráli jsme, bylo dětský šampáňo v kabině a tohle si myslím, že jim dává sílu, že chtějí vyhrávat.“ Přesto s nadhledem přiznává: „Výsledky v týhle kategorii jsou ale to poslední samozřejmě.“

S některými dětmi pracuje již léta, a tak si na sebe logicky zvykli. Od svých svěřenců očekává maximální docházku a nasazení, což děti prý většinou plní. „Asi jsem je to za tu dobu, co jsem tady, nějak naučil. Jsem za to šťastnej, že jsou děti, který nemusím přemlouvat. Oni fakt chtějí, chodí, mají stoprocentní docházku a makaj.“ Na druhou stranu se sem tam vyskytne něco, co jej bytostně štve. „Co teda úplně nesnáším, když to někdo prostě netahá. Nemaká a vím, že to v něm je, ale nechce, s tím je problém. Já, když jsem něco dělal, tak jsem to dělal na sto procent.“

Doma prý pořád poslouchá, že je blázen. „Každej trenér musí být trochu cvok. Musíte to dělat srdíčkem, musí vás to bavit, musíte do toho být zažranej.“ Trénování podle něj nejde dělat pro peníze, které, jak sám říká, zaplať pánbůh, skoro žádné nedostává.“ A co jej na trénování nejvíce baví? „Děti, jejich smích, jejich obličeje po tréninku a jsme velcí kamarádi. Děláme to fakt proto, že tady máme děti a jdeme s nima od mala. Pro mě je to takový de facto uvolnění po práci, ale hlavně mě hrozně motivují ty děti.“ Jeho vztah k trénování dětí vystihuje i toto tvrzení: „Kdyby mi kluk skončil s hokejem, tak já bych neskončil, jel bych furt dál, protože to je parta, s kterou jdu od mala. Je tam taková chemie a máme k sobě pouto, jak na ledě tak mimo led. Taková jedna velká rodina tady.“ A právě tato rodina Davidovi za jeho čas a energii vzkazuje: „Díky, trenére!“

mh

sdílet | Zpět