Návštěvy Top 16: Trenér fotbalu Libor Trojan: „Mám dobrý pocit, že dělám smysluplnou věc.“

Mezi letošními Top 16 trenéry mládeže v anketě Díky, trenére se ocitá i člověk, který se k trénování fotbalu dostal jinak než tradičním přechodem z hráčské role. Díky shodě okolností, tak má fotbalový klub Jinočany ve svých řadách klenot v podobě Libora Trojana, skvělého otce a trénera v jednom, který dbá o mladé fotbalisty nejen po sportovní stránce.

Cesta Libora k trénování byla vynucena okolnostmi týkajících se nedostatku trenérů v klubu. „Můj nejstarší syn hraje fotbal šest let a před čtyřmi roky v týmu, kde hraje, skončili trenéři.“ Jelikož v klubu trénují právě tatínci, tak si vedení klubu sezvalo rodiče, zda se toho někdo z tatínků nechopí. „Mně nebylo jedno, co s těma dětma bude, chtěl jsem, aby se hýbaly a syna fotbal strašně moc bavil. Tak jsme se do toho společně ještě s jiným trenérem do toho pustili.“ A dnes po čtyřech letech aktivní činnosti se už věnuje asi padesáti svěřencům ve věkovém rozmezí 4 - 11 let.

Libor se v trénování zcela našel. „Baví mě práce s dětmi, když vidím radost z gólů, a když pak chodí kluci s úsměvem na tréninky. Dostávám i zpětnou vazbu od rodičů, že se vždy kluci těší a jsou nadšeni z tréninků a zápasů.“ Není proto překvapivé, že ho trénování mládeže naplňuje a do jisté míry jej může brát jako své poslání. „Mám dobrý pocit, že dělám smysluplnou věc, ikdyž je to časově náročné. Protože kromě samotného trénování trávím týdně plno hodin přípravou a plánováním.“ Inspiraci pro své tréninky bere všude možně. „Průběžně studuju, dodělávám si trenérský licence a jsou věci, který mě postupně napadají. Nebo v poslední době na YouTube je spousta inspiračních videí, kde jsou tréninky mládeže. Potom zkouším variaci na nějaké cvičení, co vidím nebo zkouším s dětma doma.“

Velmi často tréninky okoření netradičními a pestrými cvičeními nebo i jiným sportem. „Zahrajeme si i ragby, házenou, basket nebo florbal.“ Dobrý trénink je pro Libora takový, který děti baví. „Když odchází a jsou nadšený, usměvavý a úplně vidím, jak těm malým září očíčka. Když člověk vidí tu radost, jak září a říkají: „To bylo parádní“ a skočí na nás. To je to nejkrásnější, co člověk vidí,“ rozplývá se.

V rámci tréninkových skupin samozřejmě naráží na výkonnostní rozdíly. „My v kategorii máme zhruba dvacet dětí, a z toho polovina je takových fotbalovějších. Některým to jde líp a některým hůř.“ Proto v rámci týmu pracuje ještě s menšími skupinkami. „Vždycky se snažíme ty skupinky dělat podle úrovní a výkonnosti. Pro kluky, kteří jsou slabší, je trénink jednodušší, pro lepší to cvičení ztížíme nebo děláme jinou variantu.“ Jako nezbytnou součást dále vyzdvihuje zcela individuální přístup ke každému jedinci. „Ke každému se snažíme přistoupit osobně, aby ho to bavilo. Když bychom dali dobrého a špatného k sobě, tak to nebude dobré ani pro jednoho.“

Jeho cílem není vychovat špičkové fotbalisty, ale předat dětem zážitky a předat jim dobré zvyklosti. „Chci, aby děti měly radost, odcházely z tréninku s úsměvem a říkaly si trenére, super, baví nás to. Trénuju vesnický klub a nemám ambici, abych vychoval Ronalda či Neymara. Chtěl bych dosáhnout toho, aby získali lásku k fotbalu nebo i jinému sportu.“ Sport bere jako průpravu do života i jako odreagování od psychotropných látek a negativních výdobytků doby. „Chci, aby se z nich nestali povaleči a sport je odtáhl od drog a podobných špatných věcí. A aby měli dobré zásady.“ Ty by si měli ideálně vštípit do dalšího průběhu života. „Až budou velcí, aby věděli, co je to sport a chodili si zahrát fotbal nebo jakýkoliv jiný sport.“ A právě za vštěpování těchto hodnot i čas samotný Liborovi jeho svěřenci vzkazují: „Díky, trenére!“

mh

sdílet | Zpět