Na tréninky s „obrem“ z Dukly se děti těší

Jak získat u dětí respekt? Přísností, pomocí her, úspěchy? S tím Robert Turák, trenér z fotbalové Dukly Praha, neměl nikdy problém. Měří totiž skoro dva metry, a tak je pro děti v jejich očích obrem. „Nejsem však zlý, jak ho znají z pohádek, ale hodný kamarád,“ dodal Turák.

Rodiče sice nesportovali, ale svým synům v jejich snaze stát se dobrými fotbalisty nijak nebránili. Roberta Turáka, jednoho z trenérů mládeže v Dukle Praha, přivedl k fotbalu jeho o čtyři roky starší bratr. Spolu vyráželi za kamarády a sváděli líté bitvy poblíž domu v Bratislavě, kde bydleli.

Později Robert začal hrát závodně za žáky, to v Banské Bystrici, kam se přestěhovali. Zpočátku ho trenéři kvůli vyššímu vzrůstu stavěli do obrany, ale jeho to táhlo dopředu. Pouštět se ve středu pole do soubojů. Sebrat soupeři míč a pak ho pěkně „namazat“ spoluhráči.

Když se před maturitou rozhodoval, co bude studovat dál, vyhrál jeho oblíbený sport. Na banskobystrické FTVS si vybral studium specializace fotbal – trenérství a současně ve zdejším fotbalovém klubu načal zatím šest let trvající trenérskou kariéru.

„Do Prahy mě nalákal bratranec a pomohl mi s kontaktem právě na Duklu. Že v ní trénuji, považuji za svůj dosavadní největší úspěch. Dostat se do ní není snadné, klub totiž mimořádně dbá na výběr trenérů,“ říká Turák. Nejčastěji se stará o pěti až sedmileté děti, tedy nováčky.

„Ne každý má na začátku k míči blízko, ale to neznamená, že někoho předem zatracuji. Hlavní je, že ho to baví. Někdy žasnu, jak rychle děti vstřebávají pro sebe dosud neznámé a lepší se po každém tréninku,“ popisuje Turák.

Základem jeho tréninku je vždy hra. A to na malém prostoru, aby jejich kontakt s míčem byl co nejčastější. „Důraz kladu na obratnost, pohyb, koordinaci, techniku. Pochopitelně i na slušné chování na hřišti i mimo něj. To ostatně platí ve všech mládežnických družstvech Dukly,“ tvrdí Turák.

Je těžké získat si u dětí respekt? Ne každý trenér to zvládá… Turák to však zvládá v pohodě. Možná i díky tomu, že měří skoro dva metry. A tak je pro děti v jejich očích obrem. „Nejsem však zlý, jak ho znají z pohádek, ale hodný kamarád. A ten chválí a zase chválí. Děti pošťuchuje jen občas, když přestanou dávat pozor. Rodiče říkají, že se na každý trénink vždy moc těší a bez řečí dělají domácí úkoly, které jim občas dávám. Třeba si opakovat kličku, kterou se předtím učili na tréninku,“ dodává Turák.

sdílet | Zpět