Motto kouče Michálka? Děti se nechodí učit hokej, ale hrát si!

06.08.2015

Když věčně stonající prvňák přišel domů s tím, že se chce přihlásit na hokej, chytali se rodiče za hlavu. Nezbláznil ses? Vždyť na stadiónu je zima, budeš pořád nemocný. Nakonec je Ondřej Michálek (29 let) z Děčína, v současnosti učitel tělesné výchovy a matematiky na základní škole sídlící blízko zimního stadionu, přece jen přemluvil. V tu chvíli se hokej stal pro něho osudem. Nyní Michálek s licencí A působí v místním hokejovém klubu a je jedním z vybraných v soutěži „Díky, trenére“, kteří vedou děti ke sportu.

První dva zápasy hrál Michálek v poli, ale už v té době ho vábilo brankářské nádobíčko. Snil o tom mít tu krásně pomalovanou masku a nedovolit, aby někdo trefil jeho branku. Nakonec ho trenér do ní opravdu poslal. Snad i proto, že držel hokejku v levé ruce a proti takovému brankáři bývají útočníci tradičně v nevýhodě. „Pak nastal pro kluka, kterého baví hokej, obvyklý kolotoč. Tréninky, zápasy v žákovských ligách, za dorost a s výborným trenérem Zelenkou v juniorské lize, účast na soustředěních v krajských výběrech,“ vypráví Michálek. S jedním měl jet na turnaj do Kanady, ale tohle přání mu rodiče nemohli zaplatit.

Za to se mu splnil jiný sen – jako brankář vstřelil gól. „To jsme hráli proti dorostencům Mladé Boleslavi. Před koncem jsme vedli, oni chtěli vyrovnat, odvolali gólmana. Při power­play jsem se dostal k odraženému puku a zdálky trefil jejich prázdnou branku. Na něco takového brankář nikdy nezapomene.“


Michálkova trenérská kariéra startovala v době, kdy chodil na střední školu. Už tehdy pomáhal na ledě trenérům s dětmi. Když studoval pedagogiku na vysoké škole, pokračoval v tom a udělal si trenérský kurz. „Přitom jsem byl v druholigovém týmu v Děčíně. Jenže když nám ve škole v posledním ročníku přehodili povinné cvičení a přednášky na odpoledne, nešlo to všechno skloubit. Rozhodl jsem se hlavně dokončit školu. Skončil jsem s chytáním a u ledu zůstal jako trenér dětí. Říkal jsem si, že tím nejlíp vrátím klubu to,co do mě za ta léta investoval.“

I když ve svém okolí slyšel, že to pro trénování dětí nepotřebuje, doplnil si trenérské vzdělání dálkovým studiem na Fakultě tělesné výchovy a sportu. „Jestli má náš hokej mít dobrou úroveň, musí i ty nejmenší vést vzdělaní trenéři. Pedagogiku jsem studoval, ale chybělo mi víc vědomostí o sportovním tréninku a metodice. Hodně mi dalo, že se mnou ve studijní skupině byli bývalí ligoví hráči Beránek se Srdínkem. Také od nich jsem při diskusích o hokeji hodně pochytil. Mnohé se dá využít při trénování dětí i při konzultacích s ostatními trenéry v klubu.“