Michal Bíza: K fotbalu jsem tíhl víc než k práci ve firmě. Díky, trenére mi změnilo život.

Začal další ročník sportovně-společenské akce Díky, trenére. Každý z vás nyní může poděkovat trenérům mládeže za jejich obětavou práci a zároveň je přihlásit do soutěže o titul Trenér mládeže 2018, kde jde o finanční příspěvky na zahraniční stáže nebo příspěvky pro sportovní kluby.

Vítěz Díky, trenére z roku 2016 už trénování nestíhal skloubit s prací, tak z ní odešel a začal se fotbalu věnovat naplno. Dnes ve fotbalovém klubu v Hodoníně zastřešuje celou mládež.

Co ti vítězství v Díky, trenére přineslo?

Celkem zásadní změnu v životě, protože jsem se rozhodl skončit v zaměstnání, které jsem do té doby měl a začal jsem pracovat v klubu.

Bylo pro tebe těžké odejít z práce ve firmě do klubu? Nebál jsi se, že tě fotbal neuživí?

Ve firmě jsem měl čím dál víc práce a stále víc jsem musel cestovat i do zahraničí. Dost často se stávalo, že jsem nestíhal tréninky, takže tam to ve mě nějakým způsobem vřelo. Musel jsem se rozhodnout, že buď budu dělat jedno nebo druhé. Samozřejmě jsem víc tíhl k fotbalu. Takže jsem se rozhodl, že se zkusím domluvit se svým šéfem z klubu, jestli bych se mohl fotbalu věnovat na plný úvazek. Nakonec jsme se dohodli, a tak jsem dal výpověď v práci. Ani jsem nějak neřešil, jestli mě fotbal stoprocentně zajistí. Prostě jsem se takhle rozhodl a šel jsem za tím.

Dá se říct, že trénování je tvoje vysněná práce?

To určitě, ale nemám jenom trénování, v dopolední části mám nějaké organizační a manažerské činnosti a odpoledne vedu tréninky. V klubu FK Hodonín jsem dostal na starosti kompletně zastřešit mládež .

Začali tě tvoji svěřenci vnímat jinak, když se fotbalu teď věnuješ profesionálně?

Ani bych neřekl, já mám na starosti kategorii do 11 let. Jim je to více méně jedno.

Jak dlouho už trénuješ?

Začal jsem trénovat ještě v době, kdy jsem hrával aktivně asi v roce 1996. Vypomáhal jsem s trénováním brankářů. Vést mužstvo jsem potom začal v roce 2001.

A posunulo se od té doby trénování mládeže? Jakým směrem?

Posunulo se to výrazně. Řekl bych, že k lepšímu. U nejmenších dětí se dbá na všestranný rozvoj. A fotbalová specializace přichází až později, a tak by to asi mělo být. Zdá se mi, že se mění k lepšímu i prostředí na zápasech.

Lepší se v poslední době i situace trenérů mládeže?

Co se týká fotbalu, tak z různých seminářů vidím, že je teď velká snaha udělat změny k lepšímu. Fotbalový svaz rozjel projekt regionálních fotbalových akademií, kde se snaží uplatňovat jednotnou metodiku tréninku. Je tam o kluky postaráno po všech stránkách, mají zajištěnou stravu, starají se o jejich fyziologii, o kompenzační cvičení a můžou navštívit i psychologa. Fotbalu by to mělo celkově prospět.

Nevadí ti, jako trenérovi středně velkého klubu, že vám akademie berou nejlepší hráče?

To je boj téměř každodenní. My jsme svou velikostí klub někde mezi těmi největšími a těmi malými na krajské úrovni. Snažíme se z regionu vytahovat talenty a s nimi pracovat. A od nás je o ně zájem zase ve Slovácku, ve Zbrojovce Brno nebo v Olomouci. Na jedné straně nás těší, když se ten kluk posune dál. Na druhou stranu by to mělo být v nějakém souladu, aby nás to vyloženě neohrozilo nebo nerozbilo naši koncepci, kterou bychom chtěli budovat.

Začínal jsi trénovat i vlastního syna, pomohlo ti to v začátcích?

Když se na to podívám zpětně, tak na začátku jsem nedělal věci moc dobře spíš naopak. Byl jsem trenér, který chtěl mít všechno striktně a všechno dobře. A na svého kluka jsem byl ještě přísnější, místo abych mu pomohl. Po určité době jsem vyhodnotil, že chci, aby náš vztah zůstal otec-syn a ne trenér-hráč. Myslím si, že nám to oběma pomohlo. Dokázali jsme se potom o fotbale bavit daleko víc a on u něj zůstal do dneška. Prošli jsme si vším, tím že se mu dařilo i že se nedařilo. Teď řešil dvakrát po sobě zranění kolena. Ale to všechno k fotbalovému životu patří. Já jsem rád, že to s ním můžu prožívat.

Říkal jsi, že ze začátku jsi nebyl dobrý trenér. Jak se od té doby změnil tvůj přístup k trénování?

Myslím si, že jsem získal takový nadhled a odstup. Už nepotřebuji vyhrát zápas nebo turnaj, všechno teď dělám pro budoucnost těch hráčů. Nelpím na výsledcích a nehroutím se z toho, když nepřijdou. Neblázním na střídačce, jako kdyby šlo o život. Samozřejmě někdy se člověk nechá strhnout emocemi, ale to k tomu patří, pokud to nepřesáhne mez slušného chování.

Už trénuješ dlouho, nejsi tím přesycený?

Čas od času se to ve mně všechno mele, protože někdy máme právě starosti s tím, že nám nějakého hráče chce ten velký tým vzít. Člověk o to bojuje a někdy se nepodaří ho udržet. Pak bojujete s rodiči, něco se jim snažíte vysvětlit, ale oni to vnímají jinak. Někdy už potom chybí síly na to pořád někoho přesvědčovat a dávat mu nějaké příklady. Občas člověk uvažuje nad kde čím. Vždycky ale pak někde najdu sílu a tu chuť pokračovat a jdu do toho znovu po hlavě jak beran. V poslední době, když jsem měl v původním zaměstnání spoustu starostí, tak jsem zapadl do takového stereotypu. Moje tréninky nebyly moc pestré, kolikrát jsem je jenom uvařil z vody. A ještě dneska velice rád využívám svoje kolegy, se kterými spolupracuji, a dost často nechávám vést trénink je. Někdy tam přiletím na poslední chvíli, takže jsme dohodnutí, že trénink vede kolega a já mu s tím vypomůžu. Mně tohle obrovsky pomůže, protože zase vidím, jak pracuje on a načerpám inspiraci. Věřím ale, že zase přijde čas, kdy budu mít tréninky nalajnované, nachystané od A do Z. Což bych samozřejmě chtěl, nerad bych to šidil na úkor kluků.

Jak by měl podle tebe vypadat trénink mládeže?

Měl by být pestrý, mělo by tam být co nejvíc her, u kterých by děti zdokonalovaly své fotbalové dovednosti. Ale podle mě to musí být nakombinované i s drilem. Ten hráč se musí naučit provádět jednotlivé činnosti pokud možno přesně, v mých očích to jedno bez druhého nejde. Trénink by měl být úměrný věku. U těch nejmenších jsou důležité hlavně ty hry, různé přeskakovačky, podlézačky, kotouly soutěžní formou. Specializace by měla přicházet až časem. I kondiční složka tréninku v každém věku vyžaduje něco jiného. U kluků kolem jedenácti let, které trénuji já, je to nejvíc o rychlosti, koordinaci a začínáme už pomalu trénovat i sílu.

Jaký by podle tebe měl být trenér mládeže?

Měla by to být kombinace: kamarád, otec, učitel. Měl by dokázat kluky postavit do pozoru, když je potřeba. Na druhou stranu by měl být schopný s nimi přejít i nějaký průšvih, aby ti kluci k němu měli důvěru. Myslím si, že dneska už to není tak, jak to bývalo za nás, když fungoval princip příkaz, zákaz. Dneska je ideální, když si ty kluky na to, co chcete, navedete tak, aby si mysleli, že to vymysleli oni. Příkaz, zákaz dneska už moc nefunguje. Většinou na to následuje nějaký vzdor ze strany kluků a pak už s tím neuděláte nic.

Co bys poradil trenérům, kteří s trénováním začínají?

Aby do toho šli ze začátku klidně po hlavě, aby trénovali dělali s láskou ke sportu a k dětem, které mají rozvíjet. Ono už je to pak navede, každý si svoji cestu najde. Někdo je ten, který bude chtít trénovat profesionálně, chtít vést top týmy. A zase někdo bude klidně dělat s těmi nejmenšími. Bude klidně dělat na vesnici, kde ten fotbal není na nějaké top úrovni. Věřím tomu, že každý si tu svou cestu nějak najde.

Jaká je pro trenéry cesta k úspěchu v projektu Díky, trenére?

Tu svoji práci by v první řadě měli dělat srdcem, s nadšením a nejlepším vědomím a svědomím. Potom je předpoklad, že si někdo z rodičů nebo hráčů všimne, že mu ten systém vyhovuje a toho trenéra nominuje do soutěže. Pak už je to více méně všechno o něm. Já jsem to nikdy neměl postavené tak, že bych chtěl uspět v nějaké soutěži. Já jsem se tu trenérskou práci snažil dělat nejlépe, jak umím a výsledkem bylo, že jsem v soutěži uspěl.

Jak jsi se ty dostal do Díky, trenére?

Už při prvním ročníku mi došla nějaká nominace od rodičů kluků, které jsem trénoval, ale rozhodl jsem se, že do toho nepůjdu. S týmem Díky, trenére jsem ale začal spolupracovat na jiných projektech. Propagovali nám nějaké akce, které jsme v Hodoníně uspořádali. Při druhém ročníku jsem dostal nominace znovu. Řekl jsem si, že když mi někdo řekl Díky, tak by bylo dobré vyjádřit, že jsem rád, že to někdo říká a nominaci přijmout.

Máte ve svém okolí také oblíbeného trenéra mládeže? Víte už koho nominovat? Tak pojďte na to! Klikněte zde.

mh

sdílet | Zpět