Mentální kouč Marian Jelínek: U nejlepších sportovců vidím jistou analogii
Autor: David Nejedlý, Deník.cz
„Faktorů je více, ten nejpodstatnější je, že se nám u dětí vytratila hravost. Tu by u nich měli probudit trenéři mládeže," myslí si uznávaný motivační řečník. Také proto sympatizuje s projektem Díky, trenére, jež se snaží ocenit práci lidí přivádějících děti ke sportu.
Ještě začátkem prosince stál Marian Jelínek na střídačce hokejové Mladé Boleslavi. Vedení klubu však asistenta Františka Výborného náhle odvolalo. „Pořád nechápu, co se stalo. Prezident mi vše oznámil po telefonu během dvou minut. Dále se o důvody nezajímám. Pravdu bych se stejně dozvěděl jen velmi těžce," líčí exkluzivně pro Deník.
Co teď děláte?
Píšu knihu, kterou mám vydat za měsíc. Dále přednáším na fakultách, sportovním klubům a firmám. Nejvíce mě baví individuální koučink našich vrcholových sportovců a některých manažerů.
Nestály za koncem v Boleslavi vaše vedlejší činnosti?
Nešlo o sekundární důvod. V Boleslavi jsem byl pokaždé první v kabině a jako poslední z ní odcházel. Nevím, proč jsem si nemohl ve volném čase dělat, co chci. Mám rád poznávání, chodím přednášet na fakulty. Ale máte pravdu, také jsem tyto indicie dostal.
Schází vám život na hokejové střídačce?
Jednoznačně. Mám rád vrcholové zápasy, střídačku, napětí. Autenticitu vstřeleného gólu, tým jako takový, partu lidí. Dvanáct let jsem bez přestávky byl u hokeje…
Jste stále s některým hokejovým klubem v kontaktu?
Ano, stále sleduji extraligu. S některými kluby komunikuji o návratu. Víc ale neprozradím.
Krom toho radíte tenistce Karolíně Plíškové…
Radíte je silné slovo. Spíše jsem konzultant, spolupracuji s jejím trenérem Davidem Kotyzou. Karolína je lovec, má ráda stresové situace, o to více se uspokojí, když má zápas téměř vyhraný.
Snažíte se to odbourat?
Mysl reaguje jako opice. Dáme jí něco zvenčí, ona na to skočí a začne se tím zaobírat. Když vede Karolína 4:1, řekne si, že už má zápas vyhraný… Ideální je, když stojíte na kurtu bez myšlenek. Proto používáme určité techniky formou vnitřního dialogu předhazujeme mysli jiná témata. Takže Karolíně předhazuji „banány", které ji vtáhnou do utkání, aby byla v bezmyšlenkové zóně.
Všiml jste si už konkrétních výsledků? Na Australian Open skončila Plíšková ve čtvrtfinále a na US Open ve finále.
Nerad hodnotím výsledky. Já jsem od toho, aby se sama poznala. Začal jsem s ní pracovat během olympijských her v Riu. Karolína je teď během zápasu emotivnější, umí se pochválit. Změny nastaly. Z toho, že je třetí na světě, ale nedělám svou zásluhu.
Myslíte, že má Karolína něco společného s Jaromírem Jágrem?
Nejlepší sportovci mají jisté analogie. Touha po vítězství a nespokojenost s porážkou jsou pro ně velmi podstatné.
Bavíme se o skvělých individualitách, kterých má Česko relativně dost třeba v biatlonu. Proč se ale nedaří kolektivním sportům?
Nemám nic proti biatlonu, ale chybí mu něco jako hernost. Jde prostě o fyzicky náročný sport spojený se střeleckými a taktickými věcmi. Nám utekla odvětví, v nichž hernost dominuje. V minulém století jsme dosahovali úspěchů ve volejbale, basketbale, v devadesátých letech ještě ve fotbale a samozřejmě v ledním hokeji. Od té doby registrujeme ústup. Nechci polemizovat, faktorů je asi více. Nejpodstatnější je ten, že se vytratila hravost z hlediska implicitního učení.
Co tím přesně myslíte?
Brazilští fotbalisté nebo kanadští hokejisté jsou velmi tvořiví. Když se díváte na jejich herní projev, sálá z nich nadšení… To u našich hráčů moc nenajdete. Důvodem je trénink a samotný přístup ke sportu. V dobách minulého režimu Jágrů, Straků, Nedvědů si vzalo dítě míč a šlo objevovat hru jménem fotbal. Samo se zamilovalo do sportu. V dnešní době je sportovní kontakt jiný rodič donutí dítě, aby šlo do sportovního klubu už ve čtyřech letech, a tam na něj trenéři explicitně působí: trénuj, makej! Dítě nerozkvete, něco mu chybí. Vztah ke sportu si neutvoří tak ryze, jak by mělo. Přitom by stačilo, kdybychom děti nechaly více si hrát.
V Česku podle vás brzdíme emoční vazbu dětí ke sportu?
U dítěte ve věku do deseti let nejsou podstatné výsledky, ale jak se podaří trenérovi vybudovat jeho vztah ke sportu. Na tyto učitele se zapomíná. Přitom na jejich základech staví celý profesionální sport. My už jen vybrušujeme diamant. Navíc jsme tím dobře živeni a oni převážně ne. Stejně tak se ve společnosti zapomíná třeba na práci neurochirurgů. Proto jsem rád, že vznikl projekt Díky, trenére, který se snaží ocenit obětavou práci. A vysílá do společnosti jejich příběhy.
Proto s projektem spolupracujete?
Vytvářel jsem společně s organizátory dotazník pro hodnocení tréninkových jednotek. Viděl jsem zápal lidí, který mě přesvědčil se na projektu podílet. Byl jsem se podívat také na finále prvního ročníku v Brně, druhého v Praze. Bylo krásné si číst příběhy trenérů, vidět, co dokázali a jak jim rodiče jejich svěřenců, plné tribuny, fandí. Líbí se mi, kam se vše dotáhlo. Kam přijdu přednášet mezi trenéry, tak se o projektu ví a mluví.
sdílet | Zpět