Kdo má slyšet: Díky, trenére

Nejlepšího trenéra hledalo před nedávnem téměř osm stovek odborníků z nejrůznějších sportů. Výzkum pražské Fakulty tělesné výchovy a sportu ho našel. Není to konkrétní osoba, třeba fotbalový Pavel Vrba či hokejový Vladimír Růžička. Nemá jméno, odborníci ho sestavili podle svých znalostí. Jaký je ten nejlepší podle trenérů? Roky se učil, aby o sportu věděl co nejvíc. Také o lidském těle, i o tom, co se sportovcům honí hlavou. Je vzdělaný, ale zajímá ho, co říkají lidé kolem.

Neurazí se, když fanoušci vytáhnou na tribuně transparent se slovy „Vykašli se na trénování, běž radši okopávat brambory“ a zkritizují ho v novinách. Dobrého trenéra nic nerozhází. Když jeho tým či svěřenec neuspěje, a je to i jeho vinou, přizná to. V noci klidně usne a nemusí předtím polykat prášky na spaní. Nikdy se nepřestává učit. Čte odborné knihy i časopisy a na internetu hledá, čím může vylepšit trénink. Vzpomíná na doby, kdy sám sportoval a neopakuje chyby, které ho štvaly u jeho trenéra.

Správný trenér je odborník a nebojí se riskovat. Při zápase i tréninku zavelí k něčemu, po čem jeho svěřenci kroutí nechápavě hlavou, ale on tuší, že jim to pomůže k úspěchu. Pořád jim opakuje, že když chtějí být lepší, nesmějí být líní na tréninku ani při regeneraci, musejí zdravě jíst, pít, chodit brzy spát, nenadávat soupeři, rozhodčím, divákům. Takový je ideální trenér stvořený stovkami jeho kolegů.

Čím by měl být ještě, zvláště když trénuje děti? Slušným člověkem, který je přísný, nic jim neodpustí, ale přitom je pořád chválí. Takový ať uslyší: Díky, trenére.

haf

sdílet | Zpět