Fotbalista Poborský: od správce až k trénování dětí

Když se jmenujete Poborský, nemůže to snad dopadnout jinak a vaším milovaným sportem je fotbal. Samozřejmě, že nemusíte mít nic společného s vicemistrem Evropy z roku 1996 Karlem Poborským, ale osud vás prostě spojí s fotbalem. To platí i pro Lukáše Poborského, jenž sám hrával a nyní trénuje děti v týmu FK Lev Neštěmice. Zároveň se dostal mezi třicítku vyvolených v projektu Díky, trenére. „Soutěž jsem znal z novin a televize, ale že se dostanu do třicítky, to jsem jednoznačně nečekal,“ usmívá se kouč malých fotbalistů.

O tom, že se do projektu zapojí, nerozhodl sám. Přihlásil ho tatínek jednoho malého fotbalisty, kterého Poborský vede. „Já jsem mu na to řekl, že to bylo zbytečné přihlašovat člověka z malého klubu, protože jsou všude braní hlavně ti trenéři, kteří mají nakročeno nebo blízko k tomu stát se profitrenérem,“ vzpomíná na první reakci Lukáš Poborský. Po nějaké době ale přišlo překvapení. „Najednou to přišlo, že mě vybrali. Bylo to super, všichni jsme rádi, že se to podařilo, ale divili jsme se tomu,“ nezastírá, že nečekal, že by v projektu zabodoval.

Fotbal miloval odmalička, hrával ho. „Pohybuju se kolem něj celý život. Kvůli zdraví to ale herně nešlo dál,“ líčí, co jej zabrzdilo na cestě do vyšších soutěží. A tak hraje okresní přebor. „Beru to tak, že když je člověk zdravý, tak je to dobrý,“ mávne rukou a realisticky dodává, že jeho hlavní fotbalová role je jiná, než v pozici hráče na trávníku.

V Neštěmicích dělá správce na tamním stadionu a vlastně i díky tomu se dostal k trénování. „Jedna známá, jejíž kluk tady hrál, mě oslovila, protože sháněli trenéra k mládeži. Na měsíc jsem to zkusil a už jsem u toho tři roky,“ usměje se. Trénování se věnuje dvanáct hodin týdně, to už je slušná porce. Později připustí, že asi každý sní o tom, že by trénoval třeba pražskou Spartu, ale... „Mně by stačilo, kdyby už to trénování jednou třeba nebyl koníček.“ Mimochodem právě sparťanské mládežníky už jednou jeho svěřenci porazili a on to považuje za obrovský úspěch. „A také Plzni jsme byli vyrovnaným soupeřem,“ říká hrdě.

Kotouly nebo sladkosti do kabiny

Trénování dětí si užívá, aby ne, pokroky u malých fotbalistů jsou možná nejviditelnější. Ale jeden zádrhel přece jenom vnímá. „Z devadesáti procent je trénování dětí těžké kvůli rodičům. Někdy těm dětem z nějakého důvodu v něčem brání. Nebo narušují tréninky i zápasy,“ kroutí hlavou. V tu chvíli je prý důležité, jak má trenér nastavenou mez v tom, co rodiče můžou a co nemůžou. „Když ten kluk na to doplácí, že na něj rodiče řvou, pak je na místě si to trošku uklidnit. Na druhou stranu vždycky je dobré, když kluk na utkání nebo na tréninku někoho má,“ domnívá se.

Se samotnými malými fotbalisty si sport užívá. „Tam žádný problém není. Jen je musíte zabavit a zároveň mít nějakou autoritu,“ usmívá se. Neváhá se s dětmi zapojit do hry, často je jejich spoluhráčem. „A když něco zkazím, dělám kotrmelec stejně jako ostatní hráči, nebo prohraju soutěž a koupím sladkosti do kabiny,“ prozrazuje recept, jak tmelí tým.

Současné fotbalové autority se rozhodly v posledních měsících vydat se směrem, kdy se u mládežnických výběrů má dbát hlavně na fotbalový rozvoj a nikoliv na výsledky. Tady je ale Poborský proti. „Hodě lidí teď říká, že fotbal dětí by neměl být na góly a na výhry. Já si myslím, že právě výhry a góly jsou to, co děti u fotbalu drží,“ nebojí se říct vlastní názor. „Hrát na výsledky je jednoznačně cesta, jak děti dostat do velkého fotbalu. Protože potom po nich taky budou chtít hru na výsledky a ne jen pro zábavu,“ dodává.

I jemu je jasné, jak by měla vypadat ideální fotbalové řešení. „Nejlepší je, když ten fotbal děti baví a zároveň vyhrávají,“ prohlásí a moc nechápe postoj expertů. „Jedna věc je, že vás fotbal baví, ale když pak všude dostáváte hodně gólů, tak vás přece ten fotbal nemůže tolik bavit. Neznám člověka, kterého by bavilo ve fotbale prohrávat. A to myslím platí pro jakýkoliv sport,“ doplňuje. Sám je nadšený, když má kolem sebe malé fotbalisty a vidí, jaké dělají pokroky. „Ve spoustě kluků vidím sám sebe a není nic krásnějšího než dětská radost.“

A rodiče, jejichž děti vede, stojí za trenérem. Vždyť právě jeden z tatínků Lukáše Poborského do projektu přihlásil. „Tu nominaci si za tu práci s dětmi určitě zaslouží. Jde jim příkladem a je i jejich velkým vzorem. Záleží mu i na individuálních výsledcích všech členů týmů. Za každých okolností je nestranný. Navíc věnuje dětem většinu volného času a to i mimo tréninky,“ uvedl jeden z rodičů v dotazníku, který byl součástí přihlášky do projektu Díky, trenére.

Je tam i příhoda, která Lukáše Poborského líčí pohledem rodiče. „Když jsem poprvé syna přivedl na trénink, udivilo mě, že může trénovat někdo tak mladý. Moc jsem jeho schopnostem nevěřil, ačkoliv nejsem znalec fotbalu. S odstupem jednoho roku musím říct, že jsem se velice spletl. Lukáš je fantastický a děti ho zbožňují. Je vidět, jak děti včetně mého syna pod jeho vedením zrají a neustále se zlepšují. Za to mu patří velký dík nás všech rodičů.“

mh

sdílet | Zpět