Eisenkolba na stáži ve Švýcarsku zaujal smích při tréninku
Majitel premiérového titulu Trenér mládeže 2015 Michal Eisenkolb, který vychovává malé florbalisty v pražské Spartě, podle svého názoru dokonale zhodnotil stáží v klubu SV Wiler Ersigen, desetinásobném mistru Švýcarska, část odměny 150 tisíc korun od pořadatele soutěže Díky, trenére. První co ho zaujalo v malém městečku Zuchwill, v němž klub sídlí, bylo moderní sportovní centrum.
„Všude bylo živo. Na venkovním kluzišti, v halách, bazénu. Na první pohled bylo znát, že sport je přirozenou součástí života zdejších lidí a hlavně mládeže. Potvrdilo se mi to v týdnu, který jsem zažil na návštěvě v klubu. Mimochodem, jeho majitelé nešetří prostředky a tak podmínky pro trénování jsou dokonalé,“ vypráví Eisenkolb.
Na stáži jste viděl mnoho tréninků. Mohl jste srovnat, jak se připravují žáci, dorostenci, muži. Našel jste něco, v čem se liší od přípravy doma?
„Na první pohled je rozdíl v tom, že při každém tréninku všech kategorií panuje úžasně přátelská atmosféra. Na všech je vidět, že vše co dělají, je moc baví. Berou to s příkladným nasazením a s úsměvem. Od malička. Když jsem pak viděl zápas Wileru s momentálně posledním týmem švýcarské ligy UHC Thun hrálo se s takovým nasazením a tempu, jako kdyby hrály naše první dva týmy tabulky.“
Čím si vysvětlujete, že Švýcaři mají takový přístup?
„Když jsem se o tom bavil s trenérem ligového áčka Wileru Radkem Sikorou řekl, že Švýcaři mají takovou mentalitu. Ke každé činnosti přistupují od začátku cílevědomě. Vědí, čeho chtějí dosáhnout a proč toho chtějí dosáhnout. Sport není výjimkou. Na rozdíl od toho třeba v metodice florbalu rozdíly mezi námi velké nejsou. Pouze výsledky zápasů se zaznamenávaly teprve od 16 let, ale to teď mění. Podobně jako my se snaží vychovávat svojí mládež, která postupně přechází do dalších kategorii až po muže. Metodiku mají zpracovanou, ale domnívám se, že v některých našich klubech je to lepší. Oni jsou pochopitelně dál v míře finančních prostředků věnovaných na sport. S tím souvisí i lepší materiální zajištění.“
Je něco, co byste od Wileru opsal?
„Je toho dost a souvisí to s ekonomikou. Mohou si dovolit a zaplatit víc trenérů a tím pádem kombinují kolektivní s individuální přípravou. Třeba o brankáře se po celý trénink stará jeden trenér. Nejtalentovanější děti jsou ve speciální tréninkové skupině a ti mají v týdnu o jeden trénink víc. Čtvrtý, v sobotu zaměřený na všestrannější přípravu. Nejen florbal, i posilování, prostě všehochuť.“
Srovnejte tréninky dětí ve Spartě a ve Wileru. V čem je rozdíl?
„Hodně se věnují hře na malém prostoru, přihrávky a zase přihrávky. Jejich trenéři připraví cvičení a děti plní zadané úkoly. Dělají jen to, co se jim řekne. My spíš sázíme na kreativitu a moznost volby při řešeni vzniklých situací a to často i formou hry. Jenže když pak člověk vidí, co dokáží šestnáctiletí s balónkem, tak to asi špatně nedělají.“
Jak vás přijali, coby trenéra mládeže, ve švýcarském klubu?
„Ohromně. S ničím se netajili. Trenéři se mi po tréninku věnovali třeba i hodinu. Stejně tak sportovní manažer a hlavní trenér. Lepší přístup být nemohl.“
Ještě před stáží jste se zúčastnil akce, na níž byl vyhlášen Trenérem roku šéftrenér biatlonové reprezentace Pavel Rychtář. A také vy, jako Trenér mládeže 2015 ze soutěže Díky, trenére. Jak vám bylo mezi trenérskými kapacitami?
„Při vyhlášení v sále, kde bylo mnoho lidí, kterých si vážím, protože dokázali v trenéřině velké věci, se mi malinko rozklepala kolena. Ustál jsem to, neupadl, takže dobrý.“