Díky, trenére mi přineslo do života radost, říká David Nejedlý, autor medailonků

Také on patřil k partě, která v srpnu a v září brázdila Česko, aby navštívila semifinalisty sportovně-společenské akce Díky, trenére. Editor regionálních Deníků David Nejedlý hovořil se všemi členy TOP 16 a poté o nich psal medailonky. A aby toho nebylo málo, dostal právo hlasovat o složení finálové osmičky. „Asi jsem měl dobrý odhad – zaškrtl jsem sedm z osmi postupujících,“ pochlubí se.

Kdy jste se poprvé setkal s akcí Díky, trenére?

Při tiskovce před prvním ročníkem. Pak jsem o soutěži psal celostátní a hlavně pražské texty. Jel jsem i do Brna na finále. Poté se spolupráce nějak zadrhla a já jsem psal o Díky, trenére maximálně tři články ročně. Letos Deník kontaktoval manažer akce Milan Hrazánek a nabídl užší spolupráci. Pro mě osobně přišel v pravou chvíli.

Jak tomu mám rozumět?

Přecházel jsem zrovna ze sportu do zpravodajství. Taky v osobním životě se něco zadrhlo. Měl jsem dvě možnosti, buď dělat na smysluplném projektu, nebo si ve své garsoniéře otevřít další lahev vína.

Proč jste opouštěl sport?

Pokud deset let píšete a později upravujete texty o vrcholovém sportu, může se vám snadno stát, že vás přestane zajímat, jestli zápas skončil 2:1, nebo 1:2. Nějak jsem přestal postrádat smysl toho sdělení. A už vůbec jsem nechápal, proč kvůli němu mám dělat celé víkendy a počítač vypínat před půlnocí. Na sport a sportovce jsem začal být docela alergický.

Už nejste?

Už ne. Vrcholový sport je špičkou ledovce, vlastně jeho anomálií. Moji sportovní hrdinové jsou dneska trenéři mládeže, které jsme poznali na našich cestách. V autě jsme se shodli, že bychom si přáli mít každého z nich za nejlepšího přítele. To se vám nestane často.

Jaká nálada panovala na cestách?

V autě jednou veselá a podruhé unavená. Bylo náročné objet šestnáct lidí za necelé dva měsíce. V srpnu jsem měl jeden den volna, jinak jsem buď editoval, psal o trenérech, nebo je navštěvoval. Setkání ovšem stály za to. Tolik emocí – a jen kladných. Díky, trenére mi přineslo do života radost a věřím, že totéž mohou říct i soutěžící. Moje práce se ovšem odehrávala hlavně v sobotu, kdy jsem smolil medailonky.

Šlo to lehce?

Upřímně jsem přecenil svoje síly. V Deníku mi správně radili, abychom se na jejich výrobě střídali. Jenže já jsem si říkal, že musí mít jednotný styl. Medailonky ale zase nemohou být stejné. A pak jsem bojoval s disciplínou, ke které se novináři často nedostanou – pozitivní příběh. Někdy jsem to možná až přeháněl, kolegové v redakci se mi smáli, že jsem objevil nový literární tvar: otevřený milostný dopis.

To zní zajímavě…

V podstatě jsem se do trenérů (lhostejno jakého pohlaví) zamilovával a rychle zase odmilovával, neboť jsem za sobotu napsal klidně tři medailonky. Oni věnují svým svěřencům spoustu citu a já jsem ho chtěl dostat na papír. Jak se to podařilo, je otázka. Rozhodně ne stoprocentně. Ohlas od jedné trenérky byl negativní. Sice mě to mrzelo, ale naštěstí šlo o výjimku.

Bylo složité vybrat finálovou osmičku?

Pro mě to bylo složitější na dvou místech. Měl jsem deset favoritů a mám stále šest horkých favoritů. Ostatní trenéři mě sice zaujali, ale tihle byli v mých očích o kus lepší.

Prozradíte jméno trenéra, kterého jste „netrefil“?

Rozhodně ne. Milan Hrazánek to řekl naprosto přesně: „Kdo jsem já – a kdo jsou oni?"

Ale chválit byste mohl…

To jistě. Když si vezmu osmičku a seřadím ji abecedně, pak u každého najdu něco obdivuhodného. Vít Černohous byl pro mě jedním z nejmilejších překvapení soutěže. Když jsem vcházel na přerovský zimák, všechno hrálo proti němu – únava z cesty, navíc je pro mě hokej sportem, u kterého zaručeně usnu. Je to takový milý kluk, samá sranda. Děti ho baští a on je ochotný jim v 25 letech přezouvat bačkůrky a zavazovat tkaničky u bruslí. Snil o velké sportovní kariéře, nedočkal se jí, ale nezahořkl a buduje si novou, trenérskou. Nepochybuji o tom, že ta už vyjde. Evu Drešerovou znám déle. Je přibližně stejně stará jako já, přitom teď dostudovala vysokou školu a založila Lvice. Stále za něčím jde, něco vylepšuje. Je plná energie, srší humorem a optimismem. Člověk se vedle ní až zastydí. Benjamínek Monika Chromá. Přijeli jsme na její trénink a nejdříve jsme ji slyšeli, a až pak viděli. Pronikavý hlas, velké srdce. Ke svěřenkyním je nekompromisní, ale v soukromí řeší každý jejich problém a nezastaví se ani před šikanou. Blanka Jiskrová vychovává doma pět dětí, další ve škole a na ledě. Trpělivosti má na rozdávání. Zavedla nástěnku s typy pochval. Obecně umíme lidi hanět, nikoli pohladit. Ona s tím problém nemá. Hana Novotná: velká žena z malého města a od ještě menšího sportu. Na mažoretky se hledí skrz prsty, přitom jde o tanečnice, akrobatky, gymnastky. V Blatné žije 6600 obyvatel, 600 něco dělá a 6000 je kritizuje. Hanka ční i nad první kategorií, na škarohlídy nekouká, do úmoru bojuje za své „Preziosky“. Inspirativní osůbka. Pavel Schwarz je matadorem finále, nazval jsem ho „Vltavským vlkem“. A to docela sedí. Má širokou duši, vezl nás na motorovém člunu a stále něco vyprávěl. To byly historky na knížku, nikoli jen do medailonku. Díky němu jsem se poprvé v životě cítil na vodě bezpečně. U každého dítěte je včas, poradí mu. Od svěřenců ho dělí generace, a přitom je to jejich kamarád a samozřejmě i vzor. Filip Suk má podobný pohled na sport jako já. Výhrou pro něj není medaile, ale každodenní zlepšování. Celé mládí vytrval u karate, v němž nevynikal. Dneska má černý pásek a jeho žáci k němu vzhlížejí. V jeho případě platí, že i cesta může být cílem. Daniela Viktorýnová má v sobě tolik hřejivosti jako snad nikdo další. Je trpělivá, na muže musí platit její úsměv. Na děvčata asi taky, když ji do soutěže nominovala její svěřenkyně a pubertální dcera v jedné osobě. Pohladila nás po duši. Z Eagles jsme odjížděli moc neradi.

Na závěr: Jak moc se těšíte na finále?

Řeknu to, co ostatní: hlavně aby alespoň v lednu proběhlo. Pokud se uskuteční, tak se na něj těším i netěším. Každý z osmičky si totiž zaslouží vyhrát, ale jen jednomu se to podaří. Budu tedy šťastný i smutný. K finále musíme přistupovat jako ke hře a hlavně k oslavě těchhle báječných, nezištných a obětavých lidí. Díky, trenéři!

Děkovné video Davidovi:

mh

sdílet | Zpět