Děti už jdou po správné cestě, tvrdí fotbalový trenér a metodik Antonín Plachý

Německo, Španělsko, Anglie, Nizozemsko. Fotbalovým velmocem můžeme v budoucnu konkurovat, a to především v kvalitní práci našich trenérů již od nejmenších dětí. Antonín Plachý, vedoucí trenérsko-metodického úseku Fotbalové asociace České republiky, shrnuje plán: „Trenéři musí mít k dětem individuálnější přístup a hrát s nimi od přípravky na menších hřištích. Ale je potřeba vědět, že konkurence nespí,“ naznačuje Plachý pro web Dikytrenere.cz, jak českému fotbalu vypiplat hráče typu Pavla Nedvěda nebo Tomáše Rosického.

Přednáší možnosti a vize českým fotbalovým trenérům, hledá řešení, inspiruje, píše knihy. Dodnes ale nemůže zapomenout na svého prvního trenéra. „Byl jím Michal Juda z tehdejšího týmu Meteor Kačerov. Všichni jsme mu říkali strejdo, měli jsme ho rádi. Nabíral nás taxíkem, po tréninku vozil domů. Jednou mi řekl, že Kačerov mi je malý, a já tak zmizel na Spartu,“ vzpomíná Plachý. Ve Spartě se prosadil do kádru áčka, v sezoně 1996/1997 byl u zisku ligového titulu. Přesto se rozhodl výběr pražské Sparty opustit a začít trénovat.

„V té době přestupovali do Sparty kluci z Baníku Ostrava, například Sionko, Čížek, Baranek, nevím už přesně. Napadalo mě, že se do kádru nedostanu, přece nebudou kupovat reprezentanty na lavičku. Já už ale od 18 let trénoval a bavilo mě to,“ vysvětluje Plachý, který vedl kluky i holky ve volejbale a trénoval děti i dospělé fotbal. Rovněž dělal i třídního učitele v 9. třídě na základní škole. Podíval se do mnoha evropských klubů, prodělal mnoho seminářů organizovaných UEFA. „Baví mě práce s lidmi ve fotbale a asi nejhezčí je ten dětský svět, kde se to všechno tvaruje,“ dodává o svých motivacích Plachý.

Jaké základní vlastnosti by měl mít kvalitní trenér dětí a mládeže?

„Hlavně si musí uvědomit, že je velký rozdíl vést dospělé, nebo děti. Trenér dětí nemůže být tak ambiciózní jako trenér dospělých. S dětmi je zapotřebí hodně trpělivosti a celé to musí být postavené na lásce k procesu trénování. A samozřejmě, hlavně mít rád děti, být hravý. Bez toho ať jde radši k dospělým. S nimi je to snadnější v tom, že se pracuje s lidmi víceméně myšlenkově sobě rovnými. Nejde tolik o výchovu, nemusí se tolik zabývat vytvářením charakteru, pracovat s rodiči... U dospělých se loví hlavně výsledek. Netvrdím, že opravdový kouč se nezabývá lidskou kvalitou hráčů a jejich charakterem. Je to ale trochu jiné.“

A neměl by mít trenér dětí také hlavně duši a schopnost je pobláznit sportem?

„To, že by měl být trenérem, který zapaluje, je jasné. Neměl by ani mlčet a nemělo by mu být všechno jedno. Ani pořád neřvat a přikazovat. To jsou protipóly. Nesmí mu ale chybět trenérský talent. Znám trenéry, kteří neabsolvovali moc kurzů a nemají trenérské licence, ale mají v sobě trenérské nadání. Umí se vcítit do svých svěřenců. Ta vrozenost je velmi podstatná. I když se dá velmi rozvinout, když člověk chce a zajímá se o způsoby jak to dělat.“

Když jsem se byl podívat na fotbalový trénink, zaujalo mě, že trenér se s dětmi příjemně bavil a často se jich ptal. Třeba, co si pamatuješ ze cvičení, které jsi právě dělal? Je to dobrá metoda?

„Vychovávat děti na tréninku neznamená, že na ně budu řvát a pořád jim něco přikazovat. Jak pak z nich mají vyrůst tvořivé a samostatné osobnosti? Ptát se jich, a tím je vtáhnout do děje, je výhodné. Společně si tak mohou tvořit i plány rozvoje, jak být lepší. Trenér se může zeptat, co by ses chtěl naučit, co už umíš, kam to posuneme, pojď si to naplánovat. Toho jsou schopné už i děti okolo devíti let. Když někdo s dětmi pracuje jenom pomocí drilu, ochudí je, nerozvíjí je. Když chcete, aby vám strom rostl a rodil, tak nepomůže, když na něj budete řvát pokaždé, když jablko není jak ze žurnálu.“

Nebyla právě komunikace dříve jeden z hlavních problémů? O trénování se moc nemluvilo a připomínka k vedení tréninku je často brána trenérem málem jako osobní útok...

„Jednoznačně. Člověk je evolučně úspěšný, protože je schopen dobře spolupracovat. Existuje pořekadlo: Když chce člověk někam dojít rychle, ať jde sám. Když chce dojít daleko, ať jde ve skupině. Výchova je cesta na dlouhou trať a je potřeba na ní spolupracovat. Faktem zůstává, že v uvozovkách myšlením starší trenéři s tím mají trochu problém. Je to pozůstatek doby minulé, v níž vše bylo postavené převážně jen naposlušnosti, nebo přímo strachu. Starší trenéři si vždy znovu a znovu zvykají, že mladší generace je drzejší, uvolněnější. To za nás to bylo jinak. Vniknout do myšlení dětí je těžší než se bavit s dospělými. A když se řekne, že ve výchově se nemají dělat kompromisy, je to hrozně černobílé. Jako by to znamenalo, že kompromis je automaticky něco špatného. Dohodnutá pravidla se respektují snadněji než striktní nařízení. Kouč není ten, kdo naučí dítě fotbal, ale ten, kdo mu pomáhá, aby se ho naučilo.“

A jak se vám daří tuhle filozofii aplikovat na trenéry?

„Já jim to mohu maximálně nabídnout. A říct jim, jaké to má výhody a nevýhody. Každý si může sáhnout do svého dětství a vybavit si, co jako malý či mladý nesnášel a co si přál. Vlastně každý ne, ty složitější věci se snadněji zapomínají.“ (smích)

Prohlásil jste, že jsme země typu Anglie, Španělska a Německa dohnali, co se týče metodiky trenérů, a možná jsme je v nějakých oblastech i předehnali. Je tomu tak?

„Od Komenského nikdo nevymyslel nic zásadně lepšího než okřídlené škola hrou. Jen to doplňujeme a rozvíjíme. Určitě se to promítlo i do fotbalu. Léta jsme měli oproti jiným zemím kvalitní metodiku, ale doplněnou přirozeným učením na hřištích za barákem. Jenže přišly různé změny a najednou jsme ji museli předělávat a doplňovat... Když objíždím cizí země, říkají mi, že chtějí, aby děti hrály tvořivě. Na hřištích to ale vždy vidět není, nebo naopak vidím úplný opak. Přijedu do Německa na turnaj a tam je to plné nakopávačů a odkopávačů. Máme velkou šanci země, ke kterým s úctou vzhlížíme, v něčem předehnat. To ale znamená ochotu si připustit, že nemusíme být ti, kteří jen někoho kopírují, ale můžeme být těmi, kteří něco vytvoří a jsou v tom lepší než ostatní.“

A můžete naznačit naši vlastní cestu, po které chcete jít, abychom vyspělé fotbalové země předehnali?

„Jestliže se povedlo dostat děti na malé hřiště, tak jsme udělali podstatné pro to, abychom se lepšili v soubojovém chování jeden na jednoho a v individuální technice s míčem. Pokud vyrůstají odmalička na menším hřišti, najednou s tím téměř automaticky nemají hráči problémy. Když tohle doprovodíme tím, že se budeme k dětem a mládeži chovat fakt jako k samostatně vyrůstajícím individualitám, ne jen jako k týmu, kde nevíme, kdo se jak jmenuje, a neznáme jejich možnosti a přání, nebo třeba rodiče, tak to by měla být ta pravá cesta.“

Ve zkratce nám tedy schází šikovní a přemýšliví hráči, kteří umí s balonem a mají na hřišti přehled.

„To nám sice chybí, ale právě na menším hřišti je všechno. Například orientace v prostoru, spousta soubojů, furt jsou před brankou, rozhodují se, kdy vystřelí, nebo kdy a jak tomu zabrání. Učí se neustálou bojovnost a přepínání mezi bráněním a útočením. Automaticky tím odpadnou ty čtyřicetimetrové úseky, které museli předběhnout, než se něco začalo dít před brankou. Je to komplexní a intenzivní.“

A jak se tedy trénovalo dříve?

„Například mladší přípravka tak, že hráli na půlce hřiště. A mladší žáci už sehrávali utkání na velkém hřišti. Již dříve se některé části republiky snažily hrát na malých hřištích, ale až před čtyřmi lety se to kompletně překlopilo v celé republice do formátu 4+1, 5+1, 7+1. Tedy ještě v jednom kraji se bojuje, aby naskočil na tento systém. Hrají na malých hřištích a za pár let by se to mělo projevit v tom, že kluci budou dovednostně, soubojově a orientačně trošičku jinde. Ozývaly se hlasy, že naopak budou mít velké problémy s přechodem na velké hřiště. Ukazuje se, že u někoho to trvá dva až tři měsíce a u některých třeba vůbec žádný problém není.“

Kdo s tímto systémem přišel?

„Snad v každém sportu se něco takového řeší. Děti mají menší kartáčky na zuby, menší kola, proč by měly hrát fotbal na velkém hřišti s velkým míčem? Tady už myšlenky byly před patnácti dvaceti lety, ale nebyla síla tohle prosadit, protože „fotbal je přece pro jedenáct lidí“. Ale doba pokročila a síla už teď byla. A kdo jiný už by to měl tlačit, než svaz. Tak jsme s partou lidí jako Tondou Barákem, Luďkem Procházkou a s dalšími dali dohromady pravidla, otestovali jsme je atd. Ne že by byla úplně ideální, také je musíme občerstvit, ale to už jsou detaily. Podotýkám, že konkurence opravdu nespí a jen přechod na malá hřiště tuhle generaci děti nespasí. Musí se později učit tvrdě makat, drilovat dovednosti, které pak ve hře používají, a dále třeba být i psychicky silní.“

Má český fotbal dostatek trenérů dětí? V Barceloně je to poměr dva trenéři na dvanáct.

„Většina klubů, které se staly střediskovými, má dva nebo tři trenéry. Menší kluby trenéry mnohdy nemají. Hlavně u přípravek, přitom je to nejdůležitější věk a poměr dva až tři trenéři na patnáct dětí je ideální. I v Barceloně mají dobrovolníky, nejsou to všechno profíci. U nás je standardem, že s tréninkem dětí pomáhají i rodiče, to vždycky tak bude. Stejně jako to, že máme hodně dobrovolných trenérů. Leckdy tihle amatéři odvádí profesionální práci. Jsou ochotní věnovat spoustu času a peněz na to, aby si udělali trenérské licence. Takoví nadšenci by měli být odměněni.“

Má fotbalová asociace přehled o kvalitě přípravy dětí?

„Za pár let jsem už viděl stovky tréninků ať již naživo, nebo na DVD. A jak se ke mně dostává zpětná vazba od trenérů krajských, tak se opravdu mění způsob trénování. Asi se odbourala většinově ta kolečka, rozcvičení sokolského typu. To, že kluci přijdou a mají hned možnost hrát se svým míčem, je mnohem častější než dříve.“

Když vám trenér napíše e-mail, odpovíte mu?

„Snažíme se o to. Té agendy je fakt hodně, ale opravdu se o to snažíme. Většinou odpovíme. Zároveň máme na stránkách www.fotbal.cz informace o mnohých akcích, které buď organizujeme, nebo aspoň zprostředkováváme, a kde mají trenéři možnost najít různé informace. Naše „létající týmy trenérů“ dokonce jezdí na požádání přímo do malých klubů a tam předvádí, jak udělat trénink, a pak to prochází s trenéry a rodiči v diskuzi. Takže se snažíme informace vozit přímo za trenéry a je jen třeba, aby tam přišli a diskutovali o svých problémech a názorech.“

sdílet | Zpět