Děti nejsou nástrojem trenérů, říká říčanský ragbista Kohout

Ragby. A není to pro děti příliš drsný sport? „Dodnes na tyto předsudky narážíme. Nejlepším způsobem je veřejnosti ukázat, jak s dětmi pracujeme a dětské turnaje, kde rodiče vidí, že ragby děti baví ,“ odpovídá trenér Tomáš Kohout (42 let), který se snaží ragby propagovat na základních školách, připravuje různé prezentace a baví ho přemýšlet, co by českému ragby mohlo pomoct.

U dětí má tento sport úspěch. „Dáme jim balon do ruky a řekneme jim, aby běžely dopředu a položily ho za čáru, což je vlastně základní ragbyový princip. Není to náročné na techniku,“ dodává trenér z týmu Ragby Club Mountfield Říčany, který se dostal do Top 30 projektu Díky, trenére.

Ragby doporučuje Tomáš Kohout z několika důvodů. Dětské tělo se vyvíjí velmi všestranně a dá se říci, že správně. „Pro ragby je důležitá atletika, gymnastické a zápasnické dovednosti, hra s míčem. Pohybový aparát při trénincích získává lepší koordinaci, posiluje, zpevňuje, připravuje se na kontakt se soupeřem,“ říká Kohout, podle kterého není ragby o nic nebezpečnější než další kolektivní sporty. Jako prevenci úrazů můžou hráči používat chrániče zubů, těla a používat helmy, podobné, jako má fotbalový brankář Petr Čech.

„Spíše jde o to, aby si děti neudělaly nic při pádu na zem,“ dodává Kohout, který se k ragby dostal automaticky – jeho děda založil klub v Říčanech v roce 1944, podílel se na rozvoji tohoto sportu v Československu a jeho otec rovněž ragby hrál a trénoval. K němu se Kohout dostal po konci aktivní kariéry, která rozhodně nebyla špatná – byl českým reprezentantem, mistrem ČR ve všech mládežnických kategoriích a dvakrát v seniorech.

V šestnácti letech se jeho týmu podařilo porazit na turnaji v Praze výběr francouzského kraje Lyon. V té době věc nevídaná, neboť Francie patří k ragbyovým velmocem. „Nedokázali to pochopit, a tak nás druhý den požádali o odvetu. Jenže znovu odešli s prohrou,“ vzpomíná s úsměvem Kohout a poté zvážní. „Určitě jsme nebyli techničtější hráči, ale byli jsme na tom lépe s kondicí, což v mládežnickém sportu může být to, co pomůže vyhrát.“

Makat na fyzičce, posilovat, běhat... Tímto drilem si Kohout prošel, takto se v minulosti trénovali junioři. Kohout rovněž. „ V osmnácti letech jsem trénoval pětkrát týdně, o víkendu hrál dva až tři zápasy, měl jsem výsledky, ale pamatuji si, že v tu dobu sport přestával být pro mě tím nejdůležitějším,“ přiznal se Kohout, který jako trenér sbírá zkušenosti i v zahraničí, v Anglii, Francii, Itálii, Portugalsku, a obrázek o potřebách rozvoje mládeže se mu změnil.