Cyklistika je pořád stejná dřina, říká legendární Henke
Když se zadíváte do Skript pro trenéry cyklisty, které připravil společně s odborným kolektivem Svatopluk Henke, nestačíte se divit. Tolik detailních rad jen tak nenajdete. Nachází se v něm například podrobný jídelníček, druhy masáží nebo v tabulkách rozepsané normy obecné kondiční připravenosti s konkrétním počtem cviků. Například třináctiletý cyklista se v něm dozví, kolik by měl udělat v jeho letech shybů, leh-sedů, za kolik vteřin musí zaběhnout 50 metrů.
„Junior by měl najet 20 tisíc kilometrů za rok, z toho 3,5 až 4 tisíce závodních. U každého jezdce máme elektronický výkaz, ve kterém se všechno sčítá po každém dni,“ vypráví Svatopluk Henke (63), který má od roku 1990 v Českém svazu cyklistiky pod palcem mládež silniční a dráhové cyklistiky.
Tyto standardní plány jsou dané od roku 1975, kdy se v Československu zakládala vrcholová cyklistika a z celého světa se hledaly poznatky. Čísla s počty kilometrů vytvářeli metodici Pavel Doležal nebo Jan Jeřábek. Připravovali tréninkové plány v návaznosti na lékařském sledováním. Pozorovali cyklisty jak v terénu, tak v laboratoři, zajímali se o každý detail. Vytvořili systém, který se nedá obejít. Když někdo trénink ošidí, ihned se vše pozná.
Tak například, starší žáci (13 – 14 let) by měli zajet celkem 8,4 tisíc kilometrů za rok, kadeti (15 – 16 let) zase 14 tisíc kilometrů a junioři (17 – 18 let) těch 20 tisíc. Jenom počet najetých kilometrů a robotické plnění tréninkových plánů nestačí. Co je tedy ještě nutné pro úspěch v cyklistice? „Určitě talent, vůle, schopnost překonávat bolest. Když si vzpomenu na svoji závodní kariéru, dodnes nechápu, jak jsem to mohl vydržet. Cyklistika je pořád stejná dřina, jen mají současní závodníci lepší výbavu,“ říká Henke.
K vyrovnání se zátěží pomáhá v cyklistice i trenér. „Mě vedl Jaroslav Menhart. Vždycky pomohlo to, že každou překážku bral automaticky. Jednou jsem z kola spadl, byl jsem odřený a trenér mi na to říkal: Koukej být odpoledne tady. Omlouvala nás jenom zlomená noha,“ tvrdí Henke. „Tohle možná schází u současných jezdců. Když spadnou, neustále se prohlížejí, jestli nejsou poškrábaní. Vědí, že na ně kolegové počkají.“
Henke vedl mladé cyklisty na stovkách závodů a mnoho soustředěních. Podstatě všechny, kteří prošli juniorskou reprezentací. Tvrdí, že kdo to uměl dobře na dráze i na silnici, neztratil se ani mezi dospělými. Na nikoho ve výčtu cyklistů, s nimiž spolupracoval, nechce zapomenout. Za ta léta jich bylo moc. Také Štybar, Kadlec, Andrle, Konečný, Hruška, Regec, Kreuziger, Huříková a König. „Leo König jezdil výborně už v juniorech. Na jednom mistrovství světa byl deset kilometrů od titulu. Všem ujel, jenže pak ho dostihli dva Rusové a po spolupráci ho udělali. Už tehdy bylo vidět, že z něho roste výtečný silničář.“
Když Henke popisuje svoji činnost v reprezentačním týmu, z větší části manažerskou, trvá na tom, že největší podíl na dobrých výkonech jezdců mají jejich oddíloví trenéři. S většinou se domluví, totéž platí i o závodnících. „Jen je tak umluvit, aby nekašlali na tréninkové deníky. Než by je vyplňovali, to spíš najedou v tréninku o padesát kilometrů víc,“ zlobí se na oko.
Dlouholetý funkcionář má jasno, proč se do cyklistických oddílů žáčci příliš nehrnou. „Kolo stojí desítky tisíc a vydrží rok. Drahé je i ostatní vybavení. Nesmí k tomu chybět talent, bez něho to nejde. Na druhou stranu je cyklistika sport, který se dá provozovat od tří let do stáří. Hezky v klidu si užívat kolo, popojíždět a kochat se krásou kolem sebe. Nezní to báječné?“
(juh)