Čtyřicet let s basketbalem. Lahovská trénovala snad celé Lovosice
Český basketbal sklízí v posledních letech na světových kolbištích výrazné úspěchy. Nikoho proto nepřekvapí, že má kratochvíle pod bezednými koši svého zástupce i ve sportovně-společenské akci Díky, trenére.
Tahle žena má tři lásky – děti, basketbal a Lovosice. Když se smíchají dohromady, vznikne z toho více než čtyřicetiletá trenérská kariéra u žákyň na levém břehu Labe. Všechno přitom začalo netradičně. Věře Lahovské bylo teprve patnáct, když se ujala sportovní výchovy svých sourozenců.
„Rodiče měli moc práce, musela jsem se o ně postarat v době volna,“ vzpomíná. Nejmladší sestře bylo tehdy teprve devět, chodila za ní všude jako ocásek na zápasy i na tréninky. „Tak jsem raději založila družstvo úplně malých holek,“ říká s nadsázkou.
Lahovskou nová role nestresovala. Do trénování se pustila s vervou. „Sestra mě poslouchala a poslouchá do teď,“ směje se. Jinak se však změnilo úplně všechno. „Dřív jsme měli daleko méně informací. Teď jezdím na semináře. Naposledy jsem byla na Ondrovi Balbínovi,“ líčí Lahovská, kterou, jak vidno, ani v důchodovém věku zvídavost neopustila.
„Chci děvčatům dát co nejlepší základy, aby se za svůj basketbalový původ nestyděla. Teď jsem se třeba zaměřila na správný jídelníček. A má to význam.“
Více respektu
Lahovská bere svěřenkyně jako svoje děti, proto klade takový důraz na to, aby z nich vychovala „férové lidi“. Nechce být tou, co vzpomíná na staré časy. Přesto má pocit, že se některé hodnoty vytratily. „Holky cítí ke starším málo respektu. Je pro ně normální fixlovat,“ lituje paní Věra.
Také ona se však „švindlování“ nebrání, když rozhoduje zápas na tréninku, občas verdikt otočí. „Chci, aby holky u hry přemýšlely. A taky, aby se naučily překousnout nespravedlnost,“ vysvětluje Lahovská. „Život se s nikým nepáře. Všichni říkají, že používají cukr a bič, já jen bič,“ vykládá trenérka.
Podobná slova zní drsně, lovosické žákyně však mají jiné zkušenosti. „Paní trenérka je hodná. Jiné je snad jen to, že jí musíme vykat,“ vypravuje dvanáctiletá Anna Novotná. Dívka, která během hodiny a půl dlouhého tréninku ani jednou nemine koš. „To je její zásluha.“
Třeba se jednou dostane mezi basketbalové hvězdy. „Lákalo by mě hrát za USK.“ Pak bude novinářům diktovat věty o ženě, která v ní probudila lásku ke sportu.
A těch talentů už bylo. „Někdy mám pocit, že jsem trénovala všechny holky v Lovosicích,“ líčí Lahovská. „Ale už to fyzicky nezvládám,“ zdůrazňuje. Nikdo ji však nebere tak docela vážně, vždyť prý takto vyhrožuje dobrých deset let.
Čistě hypoteticky by bylo fajn skončit na vrcholu jako vítězka prestižní ankety. „Nezlobila bych se,“ přiznává. „Ale já jsem vůbec ráda, že se někdo našel a řekl mi Díky, trenére.“
Autor: David Nejedlý
mh
sdílet | Zpět