Chytání vajíček nebo tanec. Tak učí trenérka „Dibla“ softbal
Jakým způsobem se dostala k softbalu? Jako studentka sportovního gymnázia v Šumperku ho Petra Kolkusová Diblíková hrála s molitanovými míčky, které odpalovala brankářskou hokejkou. Pálkovací sport jí však učaroval natolik, že ho dodnes hraje a zároveň trénuje. Pracuje v týmu Tempo Titans Praha a vede české juniorky. Nejvíce ji inspirovali trenéři z Nového Zélandu a z Austrálie. „Z těch poznatků dodnes čerpám,“ tvrdí softbalová trenérka s přezdívkou „Dibla“.
Jejími učiteli byli Australan Mike Stapleton a Linda O'cainová z Nového Zélandu. Co od nich pochytila? Třeba to, na jakých jednoduchých příkladech se dá učit softbal. „Například o ulejvce mi Mike říkal, že je to jako jízda na kole, když držíte řídítka. Útočnou hru vykresloval jako tanec. Když jsem šla na pálku, dodnes slyším jeho slovo: dance, dance,“ smála Kolkusová Diblíková, která dodnes hraje domácí softbalovou extraligu. A jak třeba teď učí chytání míčku do rukavice? „Jako když se snažíte chytit vajíčko,“ dodala trenérka.
Se zahraničními trenéry Petra intenzivně pracovala u kadetské reprezentace v letech 1997 až 2002. Jednalo se o erudované experty, vždyť hráči z Nového Zélandu jsou několikanásobnými mistry světa. „Díky nim jsem se do softbalu zamilovala ještě víc. A miluji ho dodnes,“ tvrdila trenérka z Tempo Titans Praha, kde má na starosti téměř třicet svěřenkyň.
Trénování softbalu se věnuje už od roku 1991, takže v něm už za tu dobu zažila spoustu proher, ale i úspěchů. „Za svůj největší trenérský úspěch považuji, že spousta mých svěřenců z dřívějších let stále hraje softbal na jakékoliv úrovni, od nejnižších soutěží dospělých až po reprezentaci,“ dodala Kolkusová Diblíková, která se k softbalu dostala velice kuriózně.
„Jako studentka sportovního gymnázia v Šumperku a členka atletického oddílu jsem se poprvé setkala s pálkovací hrou na společných soustředěních, kde jsme hráli s molitanovým míčkem bez rukavic. Místo pálky jsme měli brankářskou hokejku s uříznutou čepelí. Již tenkrát mě to oslovilo. To jsem ještě nevěděla, co to softbal je,“ líčí.
Po gymnáziu šla studovat na FTVS do Prahy, kde zpočátku dělala jako specializaci atletiku. Na chmelové brigádě jí jedna spolužačka půjčila rukavici, házely si a zkoušely nějaká cvičení. Na to se jí zeptala, zda by nechtěla softbal pořádně hrát. „Začala jsem pak postupně pronikat do tajů softbalu, tedy opravdové rukavice, pálky, míče, pravidla,“ doplňuje příběh o svých sportovních začátcích.
Petra měla práci s dětmi vždycky ráda. Vždyť její máma učila v mateřské školce. Za velký úspěch kromě sportovních výsledků a výkonů svých svěřenkyň považuje spolupráci s rodiči, kteří doprovází tým na extraligových zápasech. Fandí a dělají holkám veškerý servis. „Třeba jsme vyhlásili soutěž o Řád zlaté vařečky, kdy rodiče soutěží o to, kdo připraví nejlepší dobrotu víkendu. Holky potom hodnotí a vítěz si odnáší přenosnou trofej ve formě velké vařečky. Na konci sezony je vyhlášen celkový vítěz. Jsme skvělá parta, jak děti, tak rodiče, kteří si to s námi náramně užívají,“ pochvaluje si Petra, která trénuje kategorii kadetek do 16 let Tempa Titans a zároveň se stará o reprezentaci juniorek, což je věková kategorie do 19 let.
