Být jako kamarádka. To je styl trenérky národní házené

Trenérka Alena Valášková propadla kouzlu národní házené. Šestadvacet let tenhle sport hrála, teď už se mu šestým rokem věnuje jako trenérka. Tohle je prostě láska na celý život. „Je to taková moje srdeční záležitost, tenhle sport moc lidí nedělá,“ vykládá trenérka, která se objevila v elitní třicítce projektu Díky, trenére. Tam ji nominoval předseda klubu z Chomutova, kde vede mládežníky. „Udělal mi to naschvál, protože ví, jaká jsem nervóza,“ směje se a má samozřejmě radost, že je mezi nejlepšími.

Propadla sportu, který na vás neblikne z obrazovky každou chvíli, to spíš uvidíte konkurenční mezinárodní házenou. Jenže to nic nemůže na postojích trenérky Aleny Valáškové změnit. „Národní házená je podobná mezinárodní házené, s tím rozdílem, že my máme oproti handballu větší ale užší branky. Hrajeme v poli šest hráčů a brankář a hlavně se jedná čistě o národní sport, takže se hraje jen v České republice,“ zasvětí nejprve neznalce, jaké disciplíně se to vlastně věnuje.

Jaký je její styl trénování v konkurenčním prostředí chomutovských klubů? „Možná to zní blbě, ale pro moje praktiky tam neměli pochopení. Já se snažím vést všechno v duchu kamarádství a v duchu neuvěřitelné důvěry,“ prozrazuje svoje trenérské krédo. Pak přišla nabídka, aby to šla v roli kouče zkusit k chomutovské konkurenci. A ona souhlasila. Předsedovi v jejím současném působišti se totiž líbilo, jak to dělá. „A požádal mě, zda bych nemohla pomoci s dětmi a já souhlasila.“

Jenže cestičku neměla pohodlně umetenou. Spíš naopak. Tehdejší klub Aleny Valáškové jen těžko rozdýchával, že chce ke konkurenci. „V Česku se strašně těžko chodí v jednom městě z jednoho klubu do druhého. Holkám jsem říkala, že i když budu trénovat děti jinde, tak budu hrát za ně. Jenže nevraživost těch klubů byla tak veliká, že jsem se musela rozhodnout pro jeden klub. No, a protože mi tyhle děti strašně moc přirostly k srdci, tak jsem se vzdala vlastního hraní,“ prozrazuje. Nejspíš jí to trhá srdce, neskrývá, že by si ráda ještě zahrála. Jenže zatím to není na programu.

Řvaní na chlapy? Asi ne…

I když šlo o poměrně bolestivý krok, dodnes ho nelituje. „Jsem přesvědčená, že jsem udělala dobře. Našla jsem tady druhou rodinu,“ tvrdí přesvědčivě. A u mládeže si trénování užívá. Na kategorii dospělých prý ani nepomyslela. „Asi by mě už ani neposlechli, protože jsem malá drobná blondýna. My tady máme chlapy. Když ženská řve na chlapy, kteří si na házenou přijdou odpočinout od manželek, to myslím, že by nešlo,“ usměje se. Zároveň přizná, jak moc jí hraní chybí. „Já bych si určitě chtěla ještě zahrát, to je můj sen. A není to jen kvůli dětem, které trénuju, ale proto, že tenhle sport je můj život. Jím žiju. Žádný jiný sport nechci hrát,“ říká upřímně.

V současném působišti jsou s jejími službami navýsost spokojení. Sama Valášková má velkou zásluhu, že klub získává nové zájemce o národní házenou. „Jsme jedním z mála klubů, kam se děti jednou přijdou podívat na trénink a už nechtějí odejít,“ směje se a přidává důvody, proč tomu tak je. „Myslím, že je to kvůli tomu, že máme spolu naprosto důvěrný jedinečný, kamarádský až rodinný vztah. Já o těch dětech mnohdy vím víc, než jejich rodiče. Někdy je to až zarážející. Možná se dětem líbí, že jsem víc kamarád než trenér. Není to o tom, že bych je něco nenaučila, ale naučím je to přátelskou formou,“ zdůrazňuje, na co sází.

Komunikace? Také přes facebook

Nikoho nezatratí, když někomu něco nejde. Nezáleží na čase, jak dlouho se nějakou novou věc učí. „Nálepkovat dítě, ty to neumíš, nebo jak dlouho si se to učil? To ne. Učíme se přece celý život, včetně dospělých. A ty děti to ze mě asi cítí,“ prozrazuje. S dětmi přitom tráví čas i mimo tréninky. „Chodíme na výlety, každý den jsme v kontaktu přes jejich facebooky. Snažím se být ta moderní trenérka, která ovládá messengery, takže si spolu dopisujeme. Zajímá mě, jak se mají ve škole, jaké mají starosti, co mají za problémy. Když mají problémy, pak je to ovlivňuje i na hřišti. Mají mě jako druhou mámu. A já je mám jako svoje děti,“ praví s bezprostřední odzbrojující jistotou. Téhle ženě to prostě věříte. Ona svým týmem žije a bere jej se vším všudy. „Není nad to, když dítě ví, že jste prostě kamarád.“

K tomu všemu si udržuje i výborný vztah s rodiči hráčů. „Vycházíme si maximálně vstříc. Mám tady rodiče, co jsou na každém zápase svého syna a to doma i venku, pomáhají nám s dopravou. A třeba na rozlučce po sezoně se hraje zápas rodiče versus děti. Nás klub s rodiči hodně komunikuje. Záleží nám na tom, jak se děti chovají doma, jaký mají vztah k rodině,“ naznačuje, že to v chomutovském klubu není zdaleka jen o sportování.

A jak je to s trenérskými cíli? „Chtěla jsem, aby mladší žáci vyhráli první místo. To se bohužel nepodařilo, protože jich bylo málo a nebyli přihlášení na podzim do soutěže. Neměli odehraný správný počet zápasů. Dohrávali jsme tak s nimi mimo soutěž,“ posmutní na okamžik. A vzápětí ožije a plná energie chválí svůj tým. „Výkonnostně na tom byli tak, že předčili očekávání. A kdyby v té soutěži hráli, tak byli první. Takže jsem jim medaile koupila a rozdala jsem jim je. Pro mě jsou a budou vždycky první. Dokázali odjet v sedmi na zápas a ty zápasy všechny vyhrát bez střídání. A to i v obrovském horku. Nedělali to jen pro sebe, ale i pro nás. Po každým gólu se podívali na střídačku, jestli to vidíme. Takže jsem si v uvozovkách dokázala to, co jsem chtěla, to první místo,“ hlásí opět s patřičnou hrdostí.

Tajemný kelímek

Příhod má na rozdávání. Trenérka dodnes vzpomíná, když přecházel její tým z mladších žáčků do starších a museli se rozloučit. Prý se to neobešlo bez slziček. „Jeden z kluků mi za poslední peníze z kapesného koupil dárek, bylo vidět, že se loučí strašně nerad. Dodnes mi ti kluci chybí,“ vzpomíná trenérka na krásnou a zároveň smutnou chvilku. Snaží se o to, aby tréninky byly pestré. Občas vsadí i na nějaký trik, jak udělat sport zajímavým. Třeba zapojí i hru, která s házenou nesouvisí. „V týmu jsou i puberťačky, které se třeba někdy pomlouvají. Máme pro takové chvíle kelímek, kam děti anonymně napíšou, co jim na tom kterém spoluhráči vadí. Po přečtení vždy zavládne děsivé ticho. Pak tam děti vhodí naopak věci, co se jim na tom kterém spoluhráči líbí. Teprve pak můžou tréninky začít a to by v tom byl čert, aby nebyl suprový,“ nabízí svůj recept na pohodu v týmu.

Možná i tohle zapálení pro věc nastartovalo vedení klubu, aby ji nominovalo do projektu Díky, trenére. „Sama jsem to zjistila, když mi přišel mail. Zjišťovala jsem, čí nápad to byl. Nikdo mi to ale nechtěl říct,“ směje se své roli trenéra detektiva. „Děti říkaly, že ony to nebyly, že by mi přece nelhaly. Tak už mi zbýval jen náš předseda,“ směje se. Proto se mu rozhodla zavolat. „On se ukrutně smál do telefonu a jen říkal, hele neboj, to byla zkouška, dál se nedostaneš,“ vzpomíná trenérka. „Pak jsem mu volala znovu, že jsem mezi nejlepšími třiceti. To se pak smál ještě víc a vyloženě mi to natáčení přál, protože věděl, jaká já jsem nervóza. On mi to snad udělal i naschvál,“ dodává s úsměvem Alena Valášková. Teď je mezi třicítkou nejlepších a všichni v klubu na ni mohou být hrdí.

A příspěvky z dotazníku, který byl součástí přihlášky do projektu Díky, trenére, to jen potvrzují. „Na tréninku i při zápase nechá pro všechny své svěřence celé své srdce. To ocenění si zaslouží. Práce s dětmi pro ni nekončí na hřišti,“ prší chvála na trenérku. „Má laskavé srdce, dokáže dětem naslouchat, dokáže vyzdvihnout silné stránky dětí. Je nejlepším motivátorem nejen dětí, ale i rodičů,“ pokračuje v pochvalném komentáři další z přispěvatelů. Nebojí se ničeho. Tu zaváže tkaničku, tu utře hráči nudli. „A zhruba po měsíci dokázala duchaplně zareagovat na situaci, kdy zachránila dusícího se brankáře, kterého trefil míč do hrudi. Z našeho pohledu je skvělým tmelícím prvkem. Alčo děkujeme,“ stojí v dotazníku na závěr.

mh

sdílet | Zpět