Badmintonista Koukal: S tátou jsme ujeli asi milion kilometrů

Zůstal nejlepším českým badmintonistou, přestože mu před pěti lety lékaři řekli – máte rakovinu, nádor varlete je zhoubný. Petr Koukal (29) se z toho po léčení plném chemoterapií dostal. V roce 2012 se zúčastnil olympiády v Londýně, kde se stal vlajkonošem české výpravy. Nyní se připravuje na kvalifikační turnaje o postup na olympijské hry 2016 v Brazílii. Ani v Riu de Janiero, na své třetí olympiádě, nechce chybět.

„Turnaje začnou v květnu. Postoupit bude těžké, ale dívám se na to pozitivně. Zvládnul jsem postup na olympiádu do Pekingu, a to jsem byl mladý a neměl tolik zkušeností. A také jsem se dostal do Londýna, i když to bylo po nemoci,“ říká Koukal, který nedávno získal osmý titul mistra České republiky.

Často to byla soda

Do nejrychlejšího raketového sportu zasvětil Petra jeho otec Petr Koukal starší. Nešlo to jinak, badminton sám hrál, a tak se automaticky stal synovým prvním trenérem. „Petr s oblibou říká, že neměl na výběr. Pravdou je, že do deseti let si badminton chodil jen tak pinkat. Postupem času se z ostatních sportů staly doplňkové a z badmintonu hlavní,“ vysvětluje Koukal starší, který už svého syna netrénuje. Předtím to spolu vydrželi čtrnáct let.

„Když si uvědomím, v jak těžkých podmínkách jsme se v hořovické hale připravovali... Nějakou dobu měla dokonce i děravou střechu a při dešti do ní kapalo, zázemí minimální, podlaha hodně opotřebovaná,“ vzpomíná Koukal mladší. „Táta byl na mě tvrdý. Často jsem dostával velkou sodu a při tréninku byly i slzičky. Vždycky jsme ale našli společnou řeč a dokázal mě správně usměrnit,“ dodává a otec ho doplňuje. „No, nějaké třenice jsme měli. Přece jsem na něho musel být přísnější než na ostatní kluky z družstva a nenadržovat mu. Musím říct, že se mi s Petrem pracovalo dobře.“

Vykopl mě ven

„Mně s ním také,“ potvrzuje syn a prozrazuje, čeho si na otci cenní nejvíc. „Když poznal, že mě už víc nenaučí, upozadil své ego a doslova mě vykopl ven. Za to jsem mu byl nejvděčnější, protože já jsem mu říkal, že mně to v Hořovicích vyhovuje a chci s ním trénovat dál. On ale namítal, že mám odjet za zkušenostmi do Asie, kde jsou nejlepší hráči.“

Nejprve společně jezdili do Prahy a Plzně za lepšími hráči. S přibývajícím časem se cesty prodlužovaly. Otec a syn spolu cestovali autem za turnaji po celé Evropě. „Najeli jsme snad milion kilometrů,“ tvrdí Koukal mladší. „Zpočátku to bývalo hrozné. Třeba jsme jeli deset hodin na turnaj do Paříže a já prohrál v prvním kole. Tak jsme se sebrali a hned se vrátili zpátky domů. Podobných turnajů byly desítky. Vytrpěli jsme si oba dost, ale zároveň nás to stmelilo. Přijde mi to jako zázrak, co jsme dokázali. Je to hlavně jeho zásluha,“ dodává momentálně 52. hráč světového žebříčku.

juh

sdílet | Zpět