Autoritou ve dvaceti. Chromá baví, učí i bojuje s šikanou
Každá soutěž musí mít benjamínka, ani sportovně-společenská akce Díky, trenére není výjimkou. Florbal mezi semifinalisty zastupuje Monika Chromá, jež teprve v únoru přestala být náctiletou.
Odmalička snila o velké sportovní kariéře. Asi na ni měla, vždyť to dotáhla až do extraligy. Ale přišla zranění. Co teď? Přeci vše nezahodí… To řešila členka oddílu Florbal Židenice Monika Chromá, než se nedlouho po dosažení plnoletosti rozhodla přejít na trenérskou dráhu. Což se ukázalo jako prozíravé.
Když dorazila na štáb Díky, trenére nominace, která hovořila o energické, přísné i kamarádské mladé ženě, jež dovede v děvčatech nemnoho mladších probudit lásku ke sportu, ovšem taky je přesvědčit, aby se učila angličtinu, znělo to jako pohádka.
Dvanáctiletá Vanda Pavlíková však tvrdí, že jde o pravdu pravdoucí. „Měly jsme jet na turnaj do Švédska. Tam se domluvíte nejlíp anglicky. Tak nám Móňa napsala florbalové fráze a my se je učily,“ vysvětluje. „Posloucháme ji na slovo, protože to s námi myslí dobře a chce nás něco naučit. Máme ji za to rády,“ zdůrazňuje.
Alou převlíkat
Chromá je člověk zapalený do florbalu. Má ráda děti, nelituje času se sebevzdělávat. K tomu je rozhodná… A nějak vás nenapadne jí odporovat. S týmem projektu Díky, trenére, který hledá ty nejvhodnější adepty pro listopadové finále, dlouho nediskutuje. „Pojďte si vyzkoušet celý náš trénink. Jinak nic nezjistíte,“ říká na kempu židenických v Jedovnici u Brna. Zatímco se po sobě rozpačitě díváme, doplní: „Alespoň pro ty holky.“
A už jsme v šatně, na ploše, protahujeme se… Kdybychom ji snad neviděli, určitě ji uslyšíme. Má hlas, co je schopný proniknout zdí. Kdykoli však máte chuť zahodit florbalku, udělá vtípek, a vy jí odpustíte. To bude asi ono charisma, možná herecký talent, kouzlo osobnosti?
A taky dokonalá příprava. Mladší žákyně Židenic se o nás báječně starají. Vysvětlují nám, jak přihrávat, kam střílet… Před samotnou hrou, zjevně prozíravě, se dozvídáme i to, na kterou branku útočit. Což nese své ovoce, neb i takový sportovní antitalent jako autor těchto řádků vstřelí góóól!
Žádný strom ovšem neroste do nebe a trenérka správně vycítí, že je na oslavy ještě čas. „Za tu branku bych vám dala tak trojku,“ říká. „Musím vás pochválit za to, jak jste se do tréninku obuli. Každé dva měsíce pořádáme stejné pro rodiče, aby viděli, co holky zvládají čtyřikrát týdně. Jen málokdy vydrží hodinu a půl jako vy.“
Domácí úkol
Nedostatky však stále převažují. „Chybí vám lepší fyzička a individuální technika. Makat musíte doma, tak jako holky. Na tréninky už chodí připravené,“ líčí Chromá.
Pečlivost má zřejmě v genech. Cokoli se týká jejích svěřenkyň ji zajímá, nebrání se ani kontrole žákovských knížek. „Chci, aby zvládaly florbal i školu. Ale přistupuji k nim lidsky. Chodí za mnou a řešíme, co je baví i bolí.“
Zase se nebojte, že děvčata se špatným prospěchem pošle domů. „Pokud mají třeba hodně písemek a požádají o to, nejdou na trénink na hodinu a půl, ale jen na třicet minut, aby vše zvládly.“
Chromá se za svůj tým bije. Nevyhne se ani sporům, které přerůstají rámec sportu. „Řešili jsme šikanu ve škole, spolužačky dávaly najevo jedné mé hráčce, že je tlustá. Bála se jíst,“ popisuje trenérka, která ihned volala jejím rodičům, společně pak kontaktovali ředitelku. Výsledek? Dívka se plnohodnotně stravuje a spokojeně sportuje.
Odjíždíme z Jedovnice a nějak nemůžeme na příhodu zapomenout. Chce se nám říct hodně nahlas: „Díky, trenérko!“
Autor: David Nejedlý
mh
sdílet | Zpět