U trenérky aerobiku Ptáčkové si děti losují sestavy

A pak že malé sporty nemůžou konkurovat těm velkým. Stačí se podívat na projekt Díky, trenére, kam se mezi třicítku nejlepších dostala další trenérka aerobiku a fitness týmů. Tentokrát se mezi nejlepší dostala Bára Ptáčková, která připravuje talenty už patnáct let a mezi jejími svěřenci je celá řada mistrů Evropy i světa. „Jsem strašně šťastná, protože určitě není lehké porovnat v té anketě trenéry z celé republiky a z různých sportů,“ tvrdí.

To, jakému sportu propadne, jí nejspíš daly sudičky do kolébky. Od mala chodila sledovat do tělocvičny maminku, jak vede lekce pro dospělé a pro děti. „V téhle tělocvičně jsem koukala na mámu, jak cvičí. Pak jsem tu sama závodila ve sportovním aerobiku a nakonec i fitness týmech. Tahle tělocvična je moje srdcová záležitost, tady jsem vyrostla,“ vzpomíná na svoje začátky.

Od začátku ale také pokukovala po pozici trenérky, lákala ji pedagogická činnost. A tak se už v patnácti stala asistentkou trenérky. Ani tam se ale nezastavila a neustále na sebe zvyšovala i v tomhle směru nároky, školila se. „Až jsem se přes pozici trenérky dostala na pozici šéftrenérky v tomhle klubu,“ říká pyšně.

A kdo měl šanci navštívit její trénink, tak je mu jasné, že tahle dáma svůj sport opravdu miluje. „Dobrý trénink je takový, když to všechny baví, všichni mají radost. Jak se říká, když se nám dílo dobře daří, když vše odsýpá od ruky,“ popisuje. Hlavní je prý to, že děti dávají pozor a vše vnímají. V soutěži pak totiž většinou rozhodují i detaily. „Nacvičujeme dvouminutovou sestavu, která musí mít bez chyb,“ upozorňuje.

Jenže jak toho dosáhnout, aby celý trénink byly děti ve střehu a hltaly to, co trenérka říká? Bára Ptáčková mě několik způsobů, jak toho docílit. Když cítí, že už toho děti mají dost, a je třeba měsíc do závodů, tak se kondiční složka zkracuje. Prodlužuje se naopak doba synchronizace sestav a vyloženě se tréninky cílí na nácvik prvků a na nácvik aerobních pasáží.

„Abych vše oživila, protože ty věci chodíme pořád dokola, tak jsem vymyslela, že si na začátku nebo uprostřed tréninku děti vylosují, co ze sestavy na konci tréninku půjdou. Někdy je tam něco jednoduchého, jindy zase pořádná nálož, že jdou sestavu dvakrát,“ popisuje, jak to chodí. Lísteček se snadnějším zakončením tréninku chce každý, do plné sestavy se naopak nikomu nechce. Trenérka ale ví, že je to třeba.

Příprava prostě musí šlapat. Sama tvrdí, že ale nesmí nikdy brát své malé svěřence jako zmenšeninu dospělého člověka. „Pak taky musíte myslet na to, že každá holčička je individualita, na kterou musíte působit trošku jinak. Aby to šlo, tak o nich musím něco vědět,“ vysvětluje Ptáčková. A tak zavedla na tréninku takzvané porady, tedy termín, který se hodí spíš do světa dospělých. Jak takové porady vypadají na tréninku malých talentů?

„Sedíme a povídáme si. Odpočineme si u toho, hodně se smějeme. Řekneme si, co nás čeká, co děti zažily, co je trápí,“ popisuje. A trénink dětem postaví na tělo. „Vím, co která holčička měla k obědu, jestli má bráchu nebo ségru, jestli si na ní nezasedla učitelka ve škole, jestli se jí daří. Vím všechno od A do Z. My nejsme jen trenéři a psychologové, ale tak trochu jsme na chvilku i náhradní maminky,“ vypálí bez rozpaků. „Musíme umět pochválit, pohladit, potěšit, uklidnit,“ dodává.

Zabrat dostávají na tréninku nejen její svěřenkyně. Někdy nemusí mít svůj den ani sama trenérka. Co jí žene v tomhle řemeslu dál a dál, když má sbírku úspěchu pořádně košatou? „Trošku jsem snila o tom, že bychom se stali Klubem roku. Poprvé se nám to povedlo v roce 2008 a teď se blížíme desítce. Ale jestli se nám podaří završit, to nevím,“ směje se.

A kde bere sílu, když jí sama nemá na rozdávání? Ptáčková přiznává, že někdy je svou prací vyčerpaná. „Ale ta práce je krásná, jste při ní obklopení dětmi, kteří jsou nadšené, baví je to, rádi tu tráví čas, ale někdy je toho prostě hodně,“ říká upřímně. „Motorem, který mě posouvá dál, je, když k vám ty holčičky po závodě běží s medailí na krku a vy vidíte, že si plní svoje dětské sny. Každá holčička usíná před závody s touhou získat medaili a já mám to štěstí, že dětem u nás se to plní, to je nenahraditelný pocit.“

Projekt Díky, trenére zná Ptáčková díky ocenění pro kolegyni z jiného klubu od prvního ročníku. A teď se sama dočkala, že je ve třicítce nejlepších. „Být v první třicítce je krásné, je to jako sen, zvláště když se jedná o aerobik, který je úzkoprofilová záležitost. Asi by to bylo něco jiného, kdybych byla trenérka fotbalu. Mám z toho, že jsem v TOP 30 velkou radost.“

mh

sdílet | Zpět