Milan Kulhánek

Aikido Pardubice, Bojová umění

Trenér Aikida Milan Kulhánek: „Baví mě nejen práce s dětmi, ale hlavně radost dětí z vlastního úspěchu.“

V klubu Aikido Pardubice z.s. se věnuje mladým sportovcům muž, jenž Aikidu a trénování mládeže zasvětil svůj život. Milan Kulhánek se ve svém volném čase snaží dětem vštěpovat nejen lásku ke sportu, ale také dobré životní zásady. To je důvodem, proč je letos zaslouženě mezi Top 16 trenéry v anketě Díky, trenére.

S Aikidem se sice setkal až ve svých jednadvaceti, nicméně dlouhá cesta Milana k němu započala již v raném dětství, v němž aktivně dělal řadu ostatních sportů. „Od malička jsem dělal úpolové sporty, ať to byl řeckořímskej, volnej styl zápas, karate a v podstatě volným způsobem jsem se dostal k tomu Aikidu, který mě neskutečně zaujalo nejenom technikama, ale tou myšlenkou využít tu energii a sílu proti tomu protivníkovi, který na Vás útočí.“ Stalo se tak těsně po revoluci, když měl možnost začít studovat Aikido u pana D. Lajlanta, což byl francouzský učitel, který začal cvičit v Praze. Aikido jej totálně pohltilo, a proto v roce 1991 začal cvičit děti. Dnes po neuvěřitelných osmadvaceti letech se věnuje 237 dětem v širokém věkovém rozmezí 3-15 let.

Aikido bere Milan jako možnost vštípit dětem aktivní životní styl a proto nehledí na jejich fyzické predispozice. „Aikido je pro ně právě ten pravý pohyb, který jim rozvine všeobecnou pohybovou průpravu již od dětství. Chtěl bych pokračovat dále v tom, že u mne budou moci cvičit všechny děti, nejen ty, co jsou sportovně výjimečně nadané, ale všichni, kdo se chtějí hýbat.“ Na trénování dětí jej baví jejich radost a sounáležitost v rámci kolektivu. „Asi největší radost mi dělá to, že děti drží spolu a chtějí se vidět i mimo tréninky.“

Milan zdůrazňuje, že Aikido není sportem, protože ten má svá pravidla. Jako bojové umění Aikido totiž nemá pravidla. Jeho cílem je obrátit tu sílu útočníka, která na vás působí proti němu. Ačkoliv se jedná o relativně minoritní sport, setkává se se stále větším zájmem. Na nedávnou ukázkovou hodinu přišlo neuvěřitelných 200 dětí. „Bohužel tahle tělocvična není nafukovací, máme nějakou kapacitu, takže letos jsme mohli nabrat „jenom“ 45 dětí.“ Za úspěchem prý stojí jednak dlouholetá existence oddílu a pak také šíření dobrého jména mezi členy. „Cvičíme tady od roku 1997. Nejlepší ukázka a reklama jsou spokojení rodiče a spokojené děti. Pokud celý rok pracujeme s těma dětmama, rády se k nám vracejí, tak si to mezi sebou řeknou.“

Pro zpestření do tréninků zařazuje jakékoliv hry, u kterých se děti pobaví, ale současně rozvíjejí pohybovou aktivitu. Pravidelně se mu osvědčuje věkové prolínání sportovců. „Malé děti k velkému vzhlíží s nějakým respektem, učí se respektovat toho velkého, učí se s ním cvičit. Ten velký zase obráceně, učí se respektovat malého, učí se s ním. Prostě to funguje úplně perfektně.“ Velké pozitivum toho, že tréninkové skupiny nejsou rozdělené dle věku a to, co zpočátku vypadá velmi nesourodě se prý vyvine během pár týdnů v dokonalou souhru mladší vs. starší. „Dokonale spolu spolupracují a samy se například rozdělují do skupin tak, aby byly vyrovnaní.“ A co pro Milana znamená dobrý trénink? „Pro mě osobně zpocený kimono. Pro děti asi to, že jdou na trénink a těší se, s tím, že se naučí novou věc. S kamarádem, kterého týden neuvidí, se setkají a zacvičí si. Pro mě a děti je nejdůležitější ten kolektiv, parta dětí, které tady cvičí, jezdí s náma na tábory.“

Co se ambic do budoucna týče, nemá Milan žádné výsledkové. „Není to úplně tak, že bych chtěl něčeho dosáhnout. Aikido se skládá ze třech znaků. Ai, ki a to nejdůležitější je do, ta cesta, po které jdu. Je to cesta, která vlastně nikdy nekončí. Chtěl bych, aby ty děti byly spokojený. Chtěl bych, aby moje trénování bylo přístupný široký veřejnosti. A co je nejdůležitější, aby se děti bavily, byly rády, že sem chodí. To je to, proč trénuju a trénovat chci i dál. To je možná můj největší cíl.“ Za společný čas a péči Milanovi proto děti vzkazují: Díky, trenére!

mh

sdílet | Zpět