Na radiový orientační běh nedá Vlach dopustit
Když se zeptáte čtyřiapadesátiletého trenéra Miroslava Vlacha, proč dát svoje dítě na tak specifický druh sportu, jakým je radiový orientační běh, odpoví, že nejen proto, aby se naučilo samostatnosti a spoléhat na své schopnosti, ale také proto, aby se nebálo samo v lese. „Z toho mají strach hlavně děvčata. Mají v lese pocit, že jsou samotné a něco se jim stane nebo se ztratí. Stačí malá finta. Dostanou píšťalku, která jim dodá jistotu. Vědí, že je trenér uslyší a najde,“ vysvětluje Vlach, který patří do třicítky vybraných v projektu Díky, trenére za svůj přístupk dětem, které trénuje.
Na svůj sport, v němž ve veteránské kategorii stále závodí a z loňského mistrovství světa má stříbrnou medaili, nedá dopustit. O co v něm jde? Jak představí laikovi, co se děje třeba při závodě mužů? V terénu musí závodník najít pět kontrol, jejichž pořadí není pevně stanoveno. Kontrola je vysílač, z něhož se šíří rádiové signály v Morseově abecedě. Podle síly signálu, který závodník slyší, odhadne, v jaké vzdálenosti se vysílač nalézá. Čím slabší signál, tím vzdálenější kontrola. Ale tak jednoduché to není. „Každý vysílač vysílá jen jednu minutu a pak se na další čtyři minuty odmlčí. Po startu tedy slyšíme postupně jedničku, ve druhé minutě dvojku, a tak dál, až se znovu ozve jednička,“ popisuje Vlach z týmu Radioelektronika Cheb.
Co tedy musí závodník udělat, když hledá konkrétní vysílač? Zaměřovat, běžet a rychle ho najít. Nejlépe ve své minutě, kdy vysílá v relaci. A pokud je příliš daleko, zaměřit, běžet a dohledat v dalších relacích. „Kdo najde a oběhne všechny kontroly nejrychleji, vítězí,“ dodává Vlach.
Umět běhat nestačí
Je toho hodně, co se musí naučit budoucí závodník. Především dokonale ovládat přijímač, zvládnout základy morseovky, umět číst v mapě, dobře běhat. Dokázat odhadnout vzdálenost vysílače, orientovat se v terénu, umět se rychle rozhodovat a spoléhat se jen sám na sebe.
„Děti se obecně rychle učí a techniku zvládají dobře. Obvykle zpočátku při zaměřování a hledání spíše chodí, než běhají, ale s věkem a zkušenostmi se jejich běh v terénu zrychluje. Asi od dvanácti let s nimi vylepšujeme kondici,“ vysvětluje Vlach.
Nejdůležitější pro něj je, že za pár let dokáže z malého dítěte vychovat šikovného sportovce schopného samostatně se rozhodovat.
„Potřebují k tomu individuální přístup a osobní příklad. Přispívá tomu i kamarádská atmosféra v oddíle mezi členy různého věku. Zkušení pomáhají mladším bez rozdílu, zda jde o talent nebo o dítě, které u našeho sportu zůstává bez ambicí stát se vrcholovým závodníkem,“ dodává Vlach, který trénuje děti v klubu Radioelektronika Cheb ve svém volném čase. „Máme v oddíle děti, které závodí na mezinárodní úrovni a jsou členy žákovské reprezentace, ale i děti, které chodí do oddílu jen tak, pro radost. Zacvičit si, zasoutěžit, najít si zde kamarády, strávit společně víkendy nebo třeba letní prázdniny na oddílovém táboře. Děti by měl sport především bavit, ne se pro ně stát drilem a nepříjemnou povinností. Na tréninky by se měly těšit.“
Miroslav Vlach, trenér 1.třídy, absolvent FTVS, přišel do toužimského radioklubu poprvé v roce 1973. Když se konaly závody, kterým se tehdy ještě říkalo „hon na lišku“, nikdy na startu nechyběl.
Dařilo se mu, za pět let to dotáhl do juniorské reprezentace a svým zájmem nakazil rodiče, oba bratry a později i manželku, s níž se začali věnovat přípravě dětí.
Později v Chebu, kam se přestěhovali, společně stáli u zrodu nového oddílu, který v příštímroceoslaví již 30 letsvé činnosti. Své znalosti a zkušenosti zúročil i při další práci s dětmi – 16 let vedl žákovskou a juniorskou reprezentaci České republiky. Vždy byl u něho na prvním místě zájem o děti – a platí to dodnes.