Akce Díky, trenére mi dodala neuvěřitelnou sílu, říká trenérka stolního tenisu Daniela Smutná

Daniela Smutná se dostala v prvním ročníku Díky, trenére až do finálové desítky. Už před soutěží kvůli virovému zánětu mozku ochrnula na pravou část těla. I díky trénování se dokázala znovu postavit na nohy. S následky nemoci musí bojovat dodnes, přesto se v Sokolu Plzeň stala šéftrenérkou.

Co se změnilo za dva roky od vaší účasti v Díky, trenére?

Mně hlavně Díky, trenére dalo neuvěřitelnou sílu, dobylo mi baterky. Ve stolním tenisu vás většinou lidé nechválí za počet spokojených dětí, ale za to, kolik jich máte v reprezentaci, takže člověku někdy už docházejí síly. Tím, že jsem byla v Díky, trenére jsem získala hodně energie. Účast ve finále mi také zvedla sebevědomí. Přihlásila jsem se ke studiu trenérské A licence, kde jsem potkala spoustu sympatických lidí, kteří mě trenérsky obohatili. A ta holčička, která byla se mnou na finálovém vystoupení, už byla na stupních vítězů na republikovém turnaji, což je úplně skvělé. Navíc podnikatelé, kteří k nám chodí hrát, se složili a založili konto Díky, trenére. Tím nám poskytli peníze na trička pro děti a mohli jsme pořídit i další věci, které zlepšují tréninky.

Jaký největší zážitek jste si z finále odnesla?

Úplně největší zážitek pro mě byl, když finále skončilo a bylo po vyhlášení. Děti, se kterýma jsem tam byla, se ke mně seběhly a všechny mě objaly. Byli jsme tam v tom spolu, v té radosti a trošku i v tom smutku, že jsme nevyhráli. Celé finále ale bylo krásné. Skvělé bylo, že si děti mohly vyzkoušet různé sporty, jejichž trenéři tam soutěžili. Líbilo se mi, jak nás ti lidé ocenili. Emotivních zážitků tam bylo hodně. Potkala jsem trenéry, kteří byli na stejné vlně jako já. Někdy si člověk připadá, že je se svojí trenérskou filosofií jeden z mála a najednou potká stejně naladěné lidi. Na finále Díky, trenére byli samí nadšení lidé, kteří do toho sportu dávají hodně a kterým záleží více na dětech než na vlastním prospěchu. Skvělá byla i porota, celkově to byl nezapomenutelný zážitek.

A jaká je vaše trenérská filosofie?

Myslím si, že je důležité mít na tréninku hodně spokojených a šťastných dětí, které odcházejí domů nadšené, které mají ten sport rády a kterým dá člověk i do života nějaké pozitivní vlastnosti. To je minimálně stejně důležité jako to, kolik má člověk dětí v reprezentaci, ne-li důležitější.

Změnilo se po vaší účasti ve finále Díky, trenére to, jak vás vnímá okolí? Myslím tím svěřence, rodiče nebo vedení klubu.

To se změnilo určitě. Vedení klubu, ale i asociace stolního tenisu mě začali více brát na zřetel, více si mě všímat a možná i více vážit. Tohle se určitě změnilo. Co se týče rodiny a mých nejbližších, tak u nich jsem měla podporu vždycky. I děti mě asi vnímají stejně.

Dala vám asociace stolního tenisu nějakou příležitost váš přístup k trénování předat? Například na vlastních seminářích?

Na vlastních seminářích ani ne. Pro asociaci je celkem pochopitelně pořád to hlavní dosáhnout co největších úspěchů. Ale na druhou stranu, při studiu trenérské A licence jsem se potkala s kolegy trenéry, kteří trénují reprezentaci mládeže, se kterými jsem své názory sdílela. A také vedoucí naší specializace byla skvělá. Snažila se propojit naše přístupy. Takže tam jsem dostala příležitost předat svoji filosofii a diskutovat o ní. Navíc jsem dostala příležitost propagovat své příspěvky na metodickém webu asociace.

Jak dlouho už trénujete děti a jak se změnil váš pohled na trénování?

Děti trénuji už hodně dlouho. Od osmnácti let, ale s nějakými přestávkami, takže celkově asi 18 let. Když jsem byla mladší, tak jsem přišla a odtrénovala to tak, jak trénovali mě. Ale čím jsem starší a zodpovědnější, tak se snažím pořád rozvíjet. Navíc jsem získala funkci hlavního trenéra, tudíž chci hledat nové metody, pořád zkoušet něco, čím bych mohla ten sport obohatit a čím bych sama sebe mohla zlepšit, a přenést to potom dětem i ostatním trenérům do tréninku. Takže tohle se u mě změnilo. Zatímco dřív jsem k tomu přistupovala tak, že trénink musím jen nějak odtrénovat, tak teď se opravdu snažím co nejvíce vzdělávat a být co nejlepší trenér.

Je nějaký moment, kdy vám trénování v životě pomohlo?

To bylo samozřejmě při mé nemoci. Když má člověk velké bolesti a je mu ouvej, tak mu hodně pomůže, když ho děti přijdou navštívit nebo na něj myslí. Ta nemoc se mi často opakuje, a i teď jsem nemocná. Zrovna včera mi psala maminka jedné holčičky, jak jí hrozně moc chybím a že už se moc těší, až zase přijdu. To jsou chvíle, kdy má člověk z trénování opravdu velkou radost. Děti dokáží člověku dodat sílu.

Jsou někdy i momenty, kdy vás trénování nebaví?

Ty jsou také, někdy i děti a rodiče dokáží být trošku nevděční, ale to je spíše minimum situací. Hlavně mě vyčerpávají spory s ostatními. Unavuje mě zabedněnost nebo závist některých trenérů nebo jiných lidí, kteří se v ping pongu pohybují. Nejhorší je, když někomu jde jenom o jeho zájmy, prosazuje si je a vůbec při tom nedbá na děti. To si někdy říkám, že už nemám sílu se s těmi lidmi neustále přít. Ale pak přijdete na trénink s nějakým dítětem, které je nadšené a ta radost se vám zase vrátí.

Co vám funguje na tréninku? Jak by měl takový trénink dětí vypadat?

Samozřejmě záleží na tom, jakou skupinu trénujete. U mě je to pokaždé jiné, protože trénuji různé skupiny od malinkých dětí až po ty největší, kteří už jezdí na republikové turnaje. U nejmladších dětí je nejdůležitější střídat různé činnosti. Dělat věci, které je baví, ale zároveň se tím rozvíjí. To znamená použít hru jako formu tréninku a co nejčastěji jim střídat různé činnosti. Důležité je, aby byly co nejvíce v pohybu, protože děti mají přirozenou potřebu se neustále hýbat. Nesmysl je, aby někde postávaly. Když se hýbou a dělají různé činnosti, tak potom odcházejí z tréninku spokojené. U větších dětí už to musí být vyvážené. Tam už musí být i tréninková dřina, už nejde si pořád hrát. Ale stejně je důležité občas tu dřinu proložit nějakou hrou, něčím, co je rozptýlí a co je bude bavit.

Jaké vlastnosti by měl mít trenér mládeže?

Já si myslím, že by měl být hlavně empatický a umět se do dětí vcítit. Měl by být i přátelský a mít děti rád. Důležité je, aby bral v potaz jejich zájmy, a ne svůj vlastní prospěch. Na druhou stranu by měl být i důsledný, to je u dětí moc důležité, a občas i přísný, když je potřeba. Každý trenér by si měl také umět stanovit hranice.

Co byste poradila trenérům, kteří chtějí uspět v soutěži Díky, trenére?

Ať jsou sami sebou. Pokud dělají svůj sport srdcem a pokud mají trénování rádi, tak ten úspěch přijde sám.

Jak jste se do Díky, trenére dostala vy? A jaká byla vaše cesta soutěží?

Mě do Díky, trenére přihlásila sestra. Do dneška si pamatuji, že jsem pořádala turnaj pro děti, když mi zavolali, že jsem se dostala mezi nejlepších třicet trenérů. Měla jsem z toho obrovskou radost. Pak přijel tým z Díky, trenére a byli úplně fantastičtí. Byla to parta skvělých lidí. Až mě překvapilo, že tomu sportu takhle pomáhají a jak ho mají rádi. Ten projekt je ojedinělý a nikdy nikdo nic podobného pro trenéry nedělal. Oni si možná ani neuvědomují, jak skvělou a záslužnou věc dělají. Bylo to moc příjemné setkání, měla jsem z toho opravdu dobrý pocit. I v práci mně všichni fandili, kupovali noviny a sledovali, jak si vedu. A postup do finálové desítky a pak to samotné finále bylo úplně fantastické. To byla injekce a vzpruha na několik let dopředu.

Právě probíhá další ročník sportovně-společenské akce Díky, trenére. Každý z vás nyní může poděkovat trenérům mládeže za jejich obětavou práci a zároveň je přihlásit do soutěže o titul Trenér mládeže 2018, kde jde o finanční příspěvky na zahraniční stáže nebo příspěvky pro sportovní kluby. Máte ve svém okolí také oblíbeného trenéra mládeže? Víte už koho nominovat? Tak pojďte na to! Klikněte zde.

mh

sdílet | Zpět